Je povídkou prý život celý,
Tvůj pouze několik byl vět,
juž konce dospěl let Tvůj skvělý,
leč kdo Tě znal, je rozechvět;
tak něžná, pomněnka jak svěží,
tak krásná jako rosy skvost...
vším, co v mé duši písní leží,
rád vznesl bych Tě u věčnosť.
Spí v rakvi prý – o jaké klamy -
vždyť u mne stojí napořád,
tu uklání se nad hračkami,
tu ptá se: „Tati, máš mě rád?“
Tu zpívá popěvky své svěží,
a káže pannám různou ctnosť...
vsím, co v mé duši písní leží,
rád vznesl bych Tě u věčnosť.
Hle, beránka si pěkně vede,
jak pospíchá s ním! Kam pak as?
tam stranou na koberce šedé:
„Tak, kudrnáči, zde se pas!
A k šíji váže zvonek spěží,
by mazlík ozdůbek měl dosť...
Vším, co v mé duši písní leží,
rád vznesl bych Tě u věčnosť.
Teď za ruku mě ručkou chytá:
„Už nečti dnes, a župan shoď,
viz, v parku zlatý motýl lítá,
chci za ním, pojď, mě vyprovoď“...
A napřed v šatečkách se sněží,
a rtík je samá hovornosť...
Vším, co v mé duši písní leží,
rád vznesl bych Tě u věčnosť.
Jsme v parku, kde si děti hrají,
hned s nimi v misky hněte prsť,
hned mříží rybkám vody v kraji
jde vrhnout bílých drobtů hrsť:
hned vrabčík, který peří ježí,
jí divem, zdáť se, jak by rost’...
Vším, co v mé duši písní leží,
rád vznesl bych Tě u věčnosť.
Hle, matka, končíc doma práci,
jas na tváři, též k nám jde juž,
tu zří-li, což jsou rybky, ptáci,
co květ, co motýl, hračky, druž?
jak na křídlech jí v ústret běží
a květnou dává letorosť...
Vším, co v mé duši písní leží,
rád vznesl bych Tě u věčnosť.
Tak žiju stále v duchu u ní,
a v duchu u mne ona zas,
a mním, když zora v síň mi sluní,
že Lidka zvedla hedbáv řas,
však k hřbitovní-li zírám věži,
tu slz a lkání nejsem prost...
Vším, co v mé duši písní leží,
rád vznesl bych Tě u věčnosť.