V květinách.

Adolf Heyduk

V květinách.
Na okno, květin do prostřed, vždy blažen jsem Tě sázel, když strom své proutí vzhůru zved a na zem květy házel; když z jihu sletší pěnkav sbor pěl zvonivou svou větu a teplý vánek kyprých hor zvěst štěstí hlásal světu. Kdo kolem kráčel, zůstal stát’: „Jak pěkné je to kvítí, jak milostně se umí smát’, a jak se očka nítí! Chtěl poupě spatřiti bych zas až všaký obal zruší!...“ bylť kořínek Tvůj – každý zas – skryt v zpěvné mojí duši. A sedmihlásek přiletěl a na ručku Ti skočil [124] a motýl, snad že pylu chtěl. kol šije se Ti točil a muška křídel kovových snad slunéčka si přála, tou milou září očí Tvých se tišila a hřála. Já tenkrát zrovna k nebi tíh, mé čarokrásné robě, vždyť květy květináčů mých se ukláněly Tobě, leč nyní zakalen je svět a u těch květináčů, když z jihu pták se vrací zpět, skráň tisknu v dlaň a pláču. 125

Básně v knize Zaváté listy: