Ven!

Ven!
Den se opil vůní jara, má též opila se hruď, ať se kdo chce troudí, stará, veselo dnes u mne buď! Ženo, dcerko, čile, chutě do pole a luhu ven, nuže, moje na perutě obě sedněte si jen! Vyletíme, poletíme z prachu přímo do oblak; mužně, strach-li srdce jíme, držte se mne pěkně, tak; shlédnem zdobiti se buky, kvítí vzrůstat’ mechu spod, střemchu květy házet’ z ruky do peruťných jarních vod. Ptactvo bude kvésti zpěvem, růže mluvit’ sladkou řeč, [18] ba i srn, ač zřídkým zjevem, přijde pod myslivnu v leč; utrhnu-li snítky lysé prose jaro; nuže mluv! rázem, věřte, obalí se květem pestrých motýlův. Nebude-liž kytka plesná? samý pěkný, živý květ, ač tě dítkem ještě Vesna, několik jen umí vět; což pak až se pannou stane, v lících vábný běl i nach, ej, to bude skvostu, pane, po dalekých končinách! Viz tam celý ustrnulý v dálce Boubín zůstal stát, k němu též se Vesna tulí, s ňader juž mu padá plát; svěží kytku na hruď béře divnou touhou zachvácen – ženo, dcerko čile, chutě do polí a luhů, ven! 19