V síň smutku němý vešel muž...

V síň smutku němý vešel muž...
V síň smutku němý vešel muž, a za ním vešel druhý, ti nesli rakev kovovou za pozlacené kruhy; v tu dcerku dali, ten můj skvost, a křížek do ručiček, já dostal – hrozná skutečnosť – jen od té rakve klíček! Tam uložen byl na hedbáv svět blaha mého celý, kol děti drobné obrázky a květy nasázely; tu mák, tu mléč, tu kohoutek a rýt a pantoflíček; mně nepřinesli srdci vděk jen od té rakve klíček. Jak tichounce tam ležela má holubička něžná [92] a byla v hedbáv oděna jak nejvzácnější kněžna, kol plno keřů zelených si zapentlených svíček, já neměl na mír vzdechů svých jen od té rakve klíček. Snad dříme jen, tak pravil jsem, o Bože, jak se spadla – a srdci mému dělo se jak šlo by na stinadla; – a vínek z růží prostých vad jí zdobil vlásků lníček – a mně nedali útěchou než od té rakve klíček. Mír zářil z čela úsvitem hvězd svatojanské noci, rtík zdál se chvět, leč na úsměv již nemohl se zmoci, zor jak by vyjasnit’ se chtěl zpod liliových víček, a mně se v staré ruce chvěl jen od té rakve klíček. O kterak vystrojili v hrob tu nejdražší mou duši, jak jí to všecko líbezně i v rakvi ještě sluší; 93 tu od raménka zdoba stuh až bílý na střevíček – a já nedostal nic, žel Bůh! než od té rakve klíček. A přišel kněz a modlil se, já na ňadra jí klesl – až v rakvi na vždy zavřenou jak druhdy jsem ji nesl; leč noc co noc, a den co den ten smavý líbám rtíček, ač nemám nic, když prchá sen, než od té rakve klíček. Ten ponesu si do hrobu, až konec bude snění, bych po bok se Ti uhostil, má zlatovlasá knění, kde trávíš již tak drahný čas, jak malý poustevníček – pak otevře mi nebe zas ten od Tvé rakve klíček. 94