Smuten byl jsem v duši,
třeba ňadra vřela,
jako by mně byla
půlka odumřela;
netěšil květ písně
ani úsměv květů,
jakby v duši zašlo
tisíc světů. –
Vzpomněl jsem si zase
matičky své milé,
na sad když jsme sedli
podvečerní chvíle;
posud zřím, jak vlas můj
do prsténců stáčí,
hladí mne a šepce:
„Kudrnáči!“
Vzpomněl jsem si zase
statečného otce,
když mne do škol vodí
o půl šestu roce:
„Dávej dobrý pozor,
koupím nové šaty,
ve „zlaté“-li budeš,
hochu zlatý!“
Vzpomněl jsem si také
dětských ňader půle,
s níž jsem v panském sadě
hrával o „fazule“;
přál jsem jí, tu ona
smích na rudém rtíku:
„Chceš, bych vyhrávala,
podvodníku!“
Vzpomněl jsem si zase
divného pln žele,
na šedivou hlavu
pana učitele;
když mne zpívat’ učil,
tak svou jevil lásku:
tisknul bradku, mluvě:
„Sedmihlásku!“
Vzpomněl jsem si také
počtů professora;
žhavé bylo oko,
temná pleť a chorá;
„hodný hoch jsi,“ říkal,
„ač se jiné daří,
v počtech vázneš, milý
písničkáři!“
Vzpomněl jsem si také
druhů ze studií;
jedni vadnou prací,
druzí planě tyjí;
za ty pracoval jsem,
děli: „Na číš líku
s námi pojď už jednou,
ponocníku!“
Vzpomněl jsem své chůvy,
jíž jsem v kvapném zmatku
zapomněl kdys z Prahy
darem přinést’ šátku. –
„Ano, tak se děje,“
řekla, „jsme-Ii staří;
to mám za pohádky,
pohádkáři!“
Vzpomněl jsem si ženy
dlouhých, plavých vlasů,
velkých, černých očí,
tváři plné jasu;
líbala mne žárem
sálajících rtíků,
vzdech’ jsem, klesal; děla
„Závistníku!“
Vzpomněl jsem si dcerky,
jež mi v růvku dřímá,
slzy zjevily se
náhle před očima;
však má Lidka zlatá
na poskok se dala,
květem retů slzy
vylíbala. –