Krásku v kleci malované...
Krásku v kleci malované
poslal darem přítel z Prahy:
vidím posud, jak ti planou
očka, Lilo, skvoste drahý.
„Zdráv-li ptáček a zda zpívá
a proč smutný,“ jsi se ptala:
„Snad ta cesta klopotivá
z Prahy k nám ho polekala!
Byl tak dlouho ve vězení,
k oknu, k světlu pověste ho,
kanárka, že druha není,
dejte pěkně vedle něho.
Pod křídelko hlavu dává.
ze žalosti snad a trudu –
jen až zase budu zdráva,
sama o něj dbáti budu.
[79]
Cukru dám mu dárkem ranným,
budu chodit na jítrocí,
šátečkem svým vyšívaným
přikryju ho každé noci.
Do parku ho vezmu vždycky,
aby se mu nezastesklo,
po koupání pustím z klícky,
aby se mu peří lesklo...“
A tak mluví a tak šepce
na mém srdci dítě ladné –
ale mně to hoří v lebce,
zděšen zřím, jak vadne – vadne –
Vadla – jako kvítí vadla,
a když jsem ji v loktech choval,
na srdce mi hlavu kladla,
ptáček v čas se zpamatoval –
Ach, mně posud hlava klesá,
ach mně posud hlava bolí,
a ten ptáček plesá, plesá,
což se zpěvu nenavolí? –
Vadla dcerka, věčný Bože,
němá ústka jen se chvěla,
mrtvou bral jsem v lokty z lože –
dotrpěla – odletěla –
80
A ten ptáček její milý
křídelkoma vál a šinul,
ponejprve v onu chvíli
z hrdla zvučný proud se řinul.
Zpíval; v prsten zpěvu hbitě
zvučnou perlu k perle sázel,
snad tou písní moje dítě
do věčnosti vyprovázel.
81