Krásku v kleci malované
poslal darem přítel z Prahy:
vidím posud, jak ti planou
očka, Lilo, skvoste drahý.
„Zdráv-li ptáček a zda zpívá
a proč smutný,“ jsi se ptala:
„Snad ta cesta klopotivá
z Prahy k nám ho polekala!
Byl tak dlouho ve vězení,
k oknu, k světlu pověste ho,
kanárka, že druha není,
dejte pěkně vedle něho.
Pod křídelko hlavu dává.
ze žalosti snad a trudu –
jen až zase budu zdráva,
sama o něj dbáti budu.
Cukru dám mu dárkem ranným,
budu chodit na jítrocí,
šátečkem svým vyšívaným
přikryju ho každé noci.
Do parku ho vezmu vždycky,
aby se mu nezastesklo,
po koupání pustím z klícky,
aby se mu peří lesklo...“
A tak mluví a tak šepce
na mém srdci dítě ladné –
ale mně to hoří v lebce,
zděšen zřím, jak vadne – vadne –
Vadla – jako kvítí vadla,
a když jsem ji v loktech choval,
na srdce mi hlavu kladla,
ptáček v čas se zpamatoval –
Ach, mně posud hlava klesá,
ach mně posud hlava bolí,
a ten ptáček plesá, plesá,
což se zpěvu nenavolí? –
Vadla dcerka, věčný Bože,
němá ústka jen se chvěla,
mrtvou bral jsem v lokty z lože –
dotrpěla – odletěla –
A ten ptáček její milý
křídelkoma vál a šinul,
ponejprve v onu chvíli
z hrdla zvučný proud se řinul.
Zpíval; v prsten zpěvu hbitě
zvučnou perlu k perle sázel,
snad tou písní moje dítě
do věčnosti vyprovázel.