Na lože Tě neduh upoutal...
Na lože Tě neduh upoutal,
žhoucím ohněm hlavinka Ti plála,
ústečka, když u Tebe jsem stál,
linduščiným hlasem jemně lkala:
„Ach, mne bolí, bolí hlavička,
čílko pálí, rozskočit’ se může!“ –
Líbal jsem Tě vroucně na líčka:
„Dáme lík!“... „Ne, tatínku, dej růže!“
Tys měla růže tak ráda!
Dvé jsem přines’ darem posledních:
polou růže, polou ještě pučky,
tvářinky Tvé jemný zjasnil smích,
do malé když vzala jsi je ručky;
zlíbalas je, dala tiše zpět,
malé tvářky zrudly ještě více,
a zas hlasem jemným šeptal ret:
„Tam je, tatínku, vlož, do sklenice!“...
Tys měla růže tak ráda.
[87]
Prchal čas, až, o té chvíle běd,
jež mé žití neodolně drtí! –
zřel jsem němou hrůzou rozechvět
kol Tvých rtíků políbení smrti;
na líčkách, když k postýlce jsem klek,
vzplály růže jako ondy v štěstí,
anděla to vroucí polibek,
jenž Tě blažen do nebe měl nésti...
Tys měla růže Tak ráda!
A když s rakví přišli, o ten bol!
růže v ručky, k srdéčku Ti dali,
k hlavám, k nohám, růže kol a kol,
všude květ Tvůj vyvolený stlali,
a když já Ti v posled na hruď pad’,
staré srdce sevřelo se úžeúže,
z krve své jsem všecky, všecky snad
lásky blaha sronil Tobě růže. –
Tys měla růže tak ráda.
88