Vždy ráno jsi mne celovala...
Vždy ráno jsi mne celovala,
tvář vrásčitou a sivou skráň
a říkala: „Hleď, Lila vstala,
dej ruku mně a také vstaň,
juž na lípě si hrají ptáci
a slunce svítí do oken:
viď, dneska nebudeš mít práci,
viď, že půjdeme spolu ven.
Tak stroj se, tak, a nakrm ptáčky
a hodný cukru kus jim dej,
já vezmu pannu si i hračky –
ty čteš, tatínku? nech to, spěš,
sic, budeš vidět’, uteku ti
a potom mne juž nenajdeš“...
tak vždy mi dodávalas chuti –
a já se uleknul a šel.
A přece prchla jsi mi, běda,
a nemohu Tě naleznout,
[113]
ač duše má Tě stále hledá,
vše prázdno, každý síně kout,
a přec, ať jsem jen hrstkou země,
mé nitro krásný plní sen,
že třeba neslétneš Ty ke mně,
já k Tobě vzlétnu obrozen.
114