Jaro, jaro!...
Jaro, jaro! Všude plno světla,
plno jehněd bříza ve vlas vpletla,
plno svěží mízy v každém stonku,
v každém ptačím ňadru plno zvonků,
plno vlaštoviček na okapu,
plno perel na potočním slapu,
plno poupat na pučící sněti,
plno chudobinek v rukou dětí,
plna netřesku je skála srázná,
jen má ňádra potěchy jsou prázdna!
Zašlať jsi mi, ztratila se světu,
prvním dechem rozvitého květu,
první rosou, která západ zlatí,
první hvězdou, jež se v mraku tratí;
sivým ptáčkem v černých sosen tísni,
jemným pelem s křídel prvních písní,
paprsek jak v temnu hrobu zlatý,
jako drobné zvěsti z české chaty,
jako výkřik, jenž se náhle vzruší,
ale navždy, navždy zrývá duši!
[136]