O Bože! jak jsem Tě miloval...
O Bože! jak jsem Tě miloval,
mé drahé, jediné dítě!
Ve dne i v noci jsem pro Tě tkal
písně své v ňader skrytě,
nad moře všednosti vznést jsem Tě chtěl,
osud však štěstí mi záviděl:
tajemnou rukou Tě zrádně jal
ve smrti rozpjaté sítě.
O Bože! Raděj jsem skrýt’ Tě měl
do vetché pohorské chatky,
kde by jen bludný ptáček Ti pěl,
ňader svých zvučivé statky;
snad by byl osud nežehral,
že jsem mu pro Tě proud záře vzal,
z níž by kruh nad Tvou hlavou se chvěl...
darmo! Ten čas není vratký.
O Bože! Jak blažen dal bych zpět
všecko to zlato a snění,
[142]
beztoho proudem krátkých let
doba je zkalí a zplení...
Trvej si v paměti těch i těch,
slaven kdos v rakev s věnci leh,
nad všeho žití jediný květ:
nad paměť dětí Tvých není!
143