Zastaveníčko na hrobě mé dcerušky!
V sadu plese labuť plove,
vodotrysk jí perly roní,
v kapli svojí jasmínové
klekání juž slavík zvoní;
šeřík hrozny květu spouští
z kyprých, srdcovitých listů,
po stezičkách ňadrem houští
noc od místa spěchá k místu.
Mé dítě drahé! –
Kéž píseň má se usmívá
do Tvého snění,
a složí na Tě křídla svá,
má dceruško, má knění!
Vše když vůkol klidně dřímá,
na Tebe já myslím zase,
jaký sen Tě v náruč jímá,
dítě moje zlatovlasé;
[152]
o mně-li Ti zkazku nese
v ňadra, jež chlad rovu studí?
marně srdce mé se třese,
v dumách jen dlíš na mé hrudi!
Mé dítě drahé!
Kéž píseň má se usmívá
do Tvého snění,
a složí na Tě křídla svá,
má dceruško, má knění!
hřímej, dřímej outlou růží
poloupuklým pod obalem,
co má stará prsa úží,
písní zvuč v Tvém růvku malém;
dřímej, dřímej, krásy pylem
památka Tvá budiž plna,
třebas čase ve zavilém
mne pohltí bouřná vlna!
Mé dítě drahé!
Kéž píseň má se usmívá
do Tvého snění,
a složí na Tě křídla svá,
má dceruško, má knění!
153