Vždycky jsem si myslil...
Vždycky jsem si myslil na daleké kraje,
na květnaté břehy, na palmové háje.
Na lva samotáře, rájek miliony,
na zapadlá města, na jich zvučné zvony.
Na vysoké hory, na hluboká moře,
a na zlatý zámek na skleněné hoře.
Teď nemyslím, Bože, na to ani na to,
teď jen stále myslím na Tebe, mé zlato.
Teď jen stále myslím, za zimy i vesny,
není-li ten růvek, v němž mi dřímáš, těsný.
Není-li Ti těsna na dně toho rovu
ta rakvička malá, z leštěného kovu.
A já stále myslím, že mne vidíš taky,
jak mne srdce vadne, jak mě pálí zraky.
[166]
A já stále myslím dnem i noční chvílí,
není-li Ti těsným rubášek Tvůj bílý.
A já myslím stále, bys mě k Sobě vzala,
jako já jsem činil, když jsi plakávala.
A já stále myslím, že se ve Tvé skrejši
plačící mé srdce přece ukonejší.
A já myslím stále, že po těžkém trudu
ve Tvém obejmutí zase šťasten budu!
167