Jak vznešeně jsi krásná ku pohledu,

Adolf Heyduk

Jak vznešeně jsi krásná ku pohledu, Jak vznešeně jsi krásná ku pohledu,
když probouzíš se v jara v slunném jase a perly snů, jež uvázly ti v řase, na líci taví se ti v bílém sledu. Vně rozkošná, leč vnitř jsi plna jedu,jedu jak zákeřnický námel v zlatém klase; na našich trápených tvůj zrak se pase; vždy stejně nám, jak bylo v čase dědů. Zda známe tě, jak v nás se touha zmáhá? Zdaž duše naše vidět by tě směla, kdy náhle nám bys zjevila se nahá? Děs z očí by ti zel, ač krása z těla; tož dobře, zrak že nitra nedosáhá, vždyť hrůzou všem by srdce zkameněla! [8]

Kniha Znělky (in Spisy Adolfa Heyduka, svazek 40) (1905)
Autor Adolf Heyduk