Mé písně.
Mé písně rozkvetlý jsou vřes
ze slunných českých lad,
já tkám je pro chýšku a ves,
ne pro město a hrad,
a ty-li poslechnou mě jen,
mám dost a dost; jsem spokojen!
Či žehrat měl bych snad?
Já u paláců, třeba chud,
nežebřu o milost;
co tamo s písní prostých dud?
Já na chýších mám dost;
těm věrně zpívám v každý čas,
až žalost v nich se změní v kvas,
a vždy jsem bídy prost.
14
Když slunce svítí, zlato hned,
když měsíc, stříbro mám,
já všude vesele si ved',
ať s přáteli ať sám;
krb teplý hledám v dobách zlých,
a v krásném čase na polích
i v lesích lože mám.
Tu dum a myšlenek mých směs
a jásot, stesk i vzdech
jak pták se vznáší do nebes,
kde tatíček nás všech;
i sním a sním až na podiv
roj písní slétá z luk a niv
v mé srdce a v můj měch.
A vesel dudám na ručest
chat veských věrný host:
„Ó jaký rajský úděl jest
ten drahý český skvost!“
Mně vlhne zrak a chví se hruď –
ó země, matko, zdráva buď
a šťastna na věčnost! –
15