O Malínském křenu.

Adolf Heyduk

O Malínském křenu.
Ach, mladším přál bych sobě být – žel, stár jsem už a chud – za lepší cíp bych život chyt', což mám z těch milých dud? Nic, zhola nic a zase nic, jen zpěvného kus hoře; ej, rád bych slunci vyšel vstříc tam k nám, ke Kutné Hoře! Tam na polích a na sadech Malínský roste křen, a proto čilejší tam Čech, nechť ondy pokořen; a napaden-li v právu svém a křivdou štván li bývá, v ráz jará svěžest zbují v něm a říznost odvážlivá. 55 Z těch žírných polí Malínských, jimž Bůh tak požehnal, ve vyčpělý náš horský jih hrst sazenic bych vzal, a křen bych pěstil zas a zas, jimž bystrota se vejší, by lid náš – vrchovat je čas – byl trochu čipernější. 56

Kniha Zpěvy pošumavského dudáka 1 (in Spisy Adolfa Heyduka, svazek 10) (1899)
Autor Adolf Heyduk