Perly.
Pod Práchní v hojných oklikách
proud Otavy se točí;
tlum smutných zvěstí hlavou táh',
když ondy chodě po horách
v zdroj ponořil jsem oči.
Tu v písku škeblí zelených
jest bystrá řeka plna,
a každá škeble plna rýh;
a na zlatitých ňadrech svých
je snědá hejčká vlna.
A v rýhovaných škeblích těch
a v skořápce té prosté,
– jak v citnou píseň roste vzdech,
když ruce skřížím na prsech, –
skvost drahých perel roste.
100
Jest tajemný jich vznik i zjev;
ač ten i onen bádá,
přec tuší jen, jak v nitru zev
ta nyvá touha žen i děv
se vyvíjí a skládá.
Leč já, potulný starý druh,
jenž mnohou vísku prostou
a mnohý prošel hvozd a luh,
já znám těch perel tajný vzruch
a vyjevím, jak rostou.
To slzy horských bratrů jsou,
že cizota je kruší,
jež tajně těká Šumavou;
tlum krkavců má nad hlavou
a vlčí zlobu v duši.
Co na dravce však stesk, co žel,
nech perlou ať se stává?
líp vzdor, jenž v žáru duše dlel,
až proměnil se na ocel,
jímž vítěz v boji mává.
101