O Brandeburských píšťalářích.
Přišli do Čech píšťaláři
s braniborských drah,
šedých očí, bledých tváří,
vousů, že až strach,
dlouhých hlav a liščích vlasů,
bubny měli na opasu,
v ústech chvast a tlach.
Chlubili se velcí, malí –
stejní ten i ten –
pískali nám na píšťaly,
tloukli na buben,
leč kdo slyšel, bodnut v duši
zacpával si rychle uši
všecek uděšen.
Chtěl nás učit lid ten chlubný –
vykládal svůj krám –
na píšťaly, trouby, bubny
cizím písničkám;
16
a my ne! Aj, vlastní máme,
brandeburských nežádáme,
pískej, bubnuj sám!
Nechte nás jen na pokoji,
duši chcete v plen,
naše písně: včely v roji,
vaše: vosy jen;
rozumíme vašim žertům,
nemořte nás; ke všem čertům
hýbejte se ven!
Ne-li, nuže ať se zjaří,zjaří
dávný vzdor a hněv,
ty, kdo ďáblem hospodaří,
bojovný plaš zpěv;
z českého kdo zrozen klína,
hraje též tu od Kolína,
jíž vám stydla krev.
Také starší ještě máme,
taktovkou k ní cep;
vydudáme, vytepáme
cizí klam a klep;
znáte ji snad od Tachova;
přijdete-li, dáme znova
paži, a vy leb. –
17