U Trocnova po šest věků
stával dubí kmen,
u kmene byl vůdce reků
Žižka narozen,
zhynul však té na samotě
starožitný dub;
blesk mu ondy v bouřné slotě
starou hlavu srub’.
S bouří, vichrem v stálém sporu
větve ztrácel kmen,
až oloupen o svou koru
zhynul povalen;
zkomolené jeho sněti,
dříku svalný hrb
ubožáků vzaly děti
na začadlý krb.
Nosily je za půl roku,
každý zdiven byl,
že těm dětem zrovna v skoku
přibývalo sil;
divili se; zázrak nový
tvořil každý kus,
a vnuk nesl dědečkovi:
„Nevěříš? no, zkus!“
Smál se děd a ruče z kmene
větev v ruce vzal;
jarost vešla do ramene,
svěžest v každý sval.
„Při sám Bůh, mé zlaté děti,
jinaký jsem tvor –
nebudem těch pálit snětí,
dáme na topor.“
Topůrka hned na soustruhu
soustruhoval kmet,
zmlád’, kdo měl je z vetchých druhů,
o padesát let –
silnějším byl nežli prve –
přišla celá ves,
ku zjaření chabé krve
každý domů nes’.
Rozběhla se pověst v kraji,
z dálky spěchal lid,
šťasten jako Adam v ráji,
Žižkův kmen že zhlíd’;
by však s prázdnem nešel domů,
kousek ulovil,
až nezbylo na polomu
nic, jen pahýl zbyl.
Roznesli i pahýl věru,
každý něco vlík’,
chtěli na cep, na sekeru,
na luk, na perlík,
ba kdo pouze k střenkám nože
dosáh’, byl už rád;
každý chce, můj milý Bože,
silen být a mlád.
Vždyť kdo třísku, ždibec pouhý
dubí třísky měl,
vykonal už podle touhy
napořád, co chtěl,
čeho přál si, našel všudy
světu na podiv;
kovkop těžil zlato z rudy,
rolník zlato z niv.
Vše se k jaré vzneslo síle –
přepodivná věc –
silnějším byl kmet té chvíle
než teď mládenec;
lepším sad byl, luh i setí,
vesničky jak květ;
v každé chatě bylo dětí
nejmíň třikrát pět.
Ale člověk pýchá v štěstí!
Topor, cep i luk,
jež děd ondy třímal v pěsti,
odhazoval vnuk;
robil nové rukojeti,
sláb’ – a sláb’ – a sláb’ –,
až se z mužů staly děti,
z mládců hrstka bab.
České vísky zakrněly –
těžký boží soud –,
a co lidé v hlavách měli,
rozpadlo se v troud;
ó kéž srdci na úlevu
v troud ten – už je čas –
padne s nebe jiskra hněvu,
aby vzplanul zas. –
Což pohodou neomládne
čárný Žižkův dub,
třeba že mu chvíle zrádné
vichor hlavu srub’?
či by neměl v země nitru
k odnoží sil dost,
k novému by Vesny jitru
vypučel a rost’?
Což mohutný posud není
v půdě kořen skryt,
jenž by k lidu obrození
štědře darů skyt’?
ej, já sám v tu milou vísku
pospíším, nač trud?
a z kořene dubu třísku
vezmu k pípě dud.
A pak spustím, moji zlatí,
u všech vsí a chat,
až se budou srdce smáti,
hory zelenat;
za mnou, k činu volá chvíle,
dosti planých slov,
na pouť k svaté matce Síle,
vzhůru na Trocnov!