U Putímského kostela.
Kdys za písničkou po okolí chodě,
zřel starý kostel jsem, jenž dvě měl lodě.
Ty ve žalostných sporů čase divém
od sebe odděleny byly zdivem.
Loď jedna z jihu zář i světlo měla,
loď druhá ku severu pohlížela.
Tu jižní za chrám měli „Oplatkáři,“
jak spílajíce říkávali staří,
a severní, s tím oblým oknem v líci,
k svým modlitbám si vzali „Kališníci“.
I stanul jsem; žal zjevil se mi v oku,
a nazpět byl jsem myslí tři sta roků.
74
Když bleskem přeletěl jsem času vlny,
zřel lodi chrámové jsem obě plny.
Lid k nebi zřel, tak tu i tam se modle:
„O zahlaď, Pane, kacíře ty podlé,
již spásy Tvé a smilování prosí,
leč na potkání tepou nás a kosí
a pálí, vraždí, vrhou u vod lože –
ó zahlaď je, náš všemohoucí Bože!
My jediné jsme věrné Tvoje děti,
ó rač nás, věčný Tvůrce, vyslyšeti!“ –
Já zachvěl se; v to s nebes zlaté výše
ta slova v srdce padala mi tiše:
„Bůh, Pán jsem váš a všehomíra vládce!
Nač hněv a spor? radš vzpírejte se hádce.
Mně vaše modlitby jsou stejně lichy,
vždyť skrýváte se za stejnými hříchy.
Co kalich mně, co svatý chléb váš bílý,
když bratr bratrem vražděn lká a kvílí;
když sami chápete se zbraně kleté
a na rtech s modlitbou se zničit chcete?
Pryč, oba pryč, mně dražší duše ona,
jež, nechať več chce věří, dobro koná,
75
než ta, jež bez činů v zvěst různou věří
a na hodiny modlitby své měří.
Mně tací nepohledí ve tvář tváří,
kdo úskoky si strojí a se sváří.
Já láska jsem, té vespolek se učte
a s druhem druh se v míru se mnou slučte
a braňte všem, již srdce rvou a ledví
a nejen chrám, i národ poltí ve dví.
Ó běda všem, svár déle potrvá-li!...“
A rudé mraky na východě stály.
Já na zem pad’ a zlekán schýlil čelo,
v tom znova boží slovo s výše znělo:
„Vstaň, dudáku, a zvěstuj zpěvným retem,
co slyšel jsi, všem země české dětem
a dudej jim a nedbej msty ni muky,
až sám ti vezmu Švandův odkaz z ruky:
To účel tvůj a za život snad stojí;
já láska jsem, v té ať se lid tvůj spojí!“ –
Já vstal a šel, mé srdce stále plane...
Buď vůle Tvá, můj všemohoucí Pane!
76