O Vilémovských uhlířích,
té čacké chase dávných Čechů,
vám nezadudat, byl by hřích;
nuž chutě, píšťalo a měchu!
To byla pravá jejich ctnost,
že nedělali mnoho křiku,
a že jen sto jich bylo dost
na deset tisíc Maďaříků.
Král Jiří před válkou jim děl:
„Nu, hoši, dobrý pozor dejte,
zde kdyby Matěj vniknout chtěl,
past medvědí naň udělejte!
Kouř z moravských jak zříte hor,
hned lesy rubte na pochvaty;
jím kryt je Uhrů divy sbor,
jejž štve nám do Čech otec svatý.
Vtrh’ do Čech Matěj, měltě kvap –
chtěl Horu mít, jež stříbro skýtá,
s ním Zdeněk, s hvězdným erbem chlap,
vlk srdcem, pomsty nenasyta.
Král Matěj k Mýtu s pluky leh’,
leč Zdeněk v chrudimské šel strany,
a než krkavčík Zámrsk sžeh’,
vzal panský lišák Slatiňany.
Jak setbu kobylek zlých proud
v ráz ničí Maďar české krovy:
vsi mění Zdeněk v prach a troud,
a Matěj krásné ženy loví.
Tak dvojím proudem teče strach –
hle kání spáry, vlčí hlavy –
až v jedno s vrahem shluk’ se vrah
blíž horských svahů u Čáslavi.
Však kolem každá česká ves
lid zbrojný na odpor jim vede
a hubí rozkacenou směs
a tepe dravců lebky smědé.
A bije, žene v horský sníh,
jímž drábi brodí se a chvějí,
a chlap, jenž na pustě se zlíh’,
i s koněm padá do závějí.
A bit je Matěj se všech stran,
v sníh vozy s loupeží se boří,
krev černá teče z černých ran,
a kdo měl mořen být, ten moří!
Král Matěj okem k Hoře šleh’:
„Hoj, co se to tam v dálce blýská?
To Jiří! Zdeňku, lupu nech!“
a v útěk koni boky stiská.
Jak baba krkavčík se lek’
a vratmo k Vilémovu míří,
leč pad’ uhlířům do zásek,
tam zrovna, kde ho mít chtěl Jiří:
Jak had, jenž nástrah být chce prost,
ven touží Maďar v děsném křiku,
sto uhlířův však bylo dost
na deset tisíc Maďaříků.
V ten úprk Uhrů v zad i bok
dub, podťatý dřív, uhlíř kotí
a zastavuje vrahů tok
a pusty lité šelmy krotí.
Čím dřív chce Maďar ztéci stráň,
tím více dravčích hlav si láme,
a v chlumy roste s dřevy káň –
hoj, Matějové, dnes vás máme!
Jsouť uhlířové hoši přec,
vždyť nařezali celé bory
a pěknou urobili klec
pro liščí klam a vlci vzdory.
A Matyáše chytli též,
chtělť proběhnout jim v selském šatě –
vždy na pomoc měl klam a lež –
leč tenkrát dostal vrchovatě.
Ba dostal toho dost a dost;
dřív přes šňořený hedbáv tenký,
a pak uhlířům pro radost
též dokonale přes koženky.
A dostal toho tu i tam,
že sotva stál a sotva chodil,
a nevěděl už kudy kam,
až Jiří král ho vysvobodil.
„Ach, drahý otče, slyš mě, slyš!
bud’ milostiv zas svému zeti,
mne Rovella nepoštve již
ni římské blýskání a kletí.
V klec prožluklou tvůj lid mě chyť
a zbil, div nezlámal mi údy;
čert měl tu hloupou válku vzít
i s legátem a se vším všudy!