O Valdštýnovi
U Záblatí byl sveden boj
a Mannsfeld v boji zbit,
to konal kyrysnicky voj:
Valdštýnův lid.
On najal si ho ve Flandřích
na česky lán i luh
což odpadlíkům taky hřích,
co ňader ruch?
On na rodnou ho najal zem,
dal lotrům meče v pěst,
chtěl rychle býti vítězem
a juž jím jest.
Lid český zničen, zahuben
pláč vůkol z dědin zněl,
leč on dal tlouci na buben
a k vojsku děl:
38
„Zde odpočiňte krátký čas,
tak mne i vám snad vděk,
až popijete, rychle zas
dál na Písek!
Však žízním též! A vešel v chýš.
Jen starou ženu zhléd’:
„Dej z pramene mi vody číš,
spěš, babo, hned!
Mně hoří žízní ret i hruď,
a pálí skráň i tvář!“...
„Oj, vzácný pane, vítán buď –
jaká to zář!
Tys pobil lid a sžehl ves,
toť veliký je čin;
z té bitvy zlé všel do nebes
i Jan, můj syn!
Já nepláču, ba šťastna jsem,
že umřel za svůj rod,
tvůj lajtnant ostrým palašem
ho v srdce bod’.
Však deset mřelo dřív než on,
ba celý šik jich zmoh’,
rtem nezachvěl ni jeden ston
ó, statný hoch!...“
39
„Nech řečí, babo, spěš, mám chvat!“
„Aj, žízní, pyšný lev?
jak mohu z proudu vláhy dát,
je samá krev!
Viz, v ryhách teče po luzích,
a každý zdroj jí syt;
tak žije – hyne v časech zlých
ten český lid!
Však chceš-li medu, – medu dám,
zde plný jest ho džbán;
host vezmi vše, co posud mám,
ať chlap ať pán.
Ať nepřítel, ať třeba vrah,
tak žádá boží vzkaz,
až spočineme na marách,
Bůh spraví nás.
Jen pij, což medu o pohár,
mně netřeba ho pít,
já chtěla synu – skrovný dar –
s ním v ústret jít.
Ty’s za něho šel v síňku mou –
tak chtěl to míti Bůh –
on kytičkou je krvavou,
jíž zkvetl luh.
40
Ty’s jako požár přišel k nám,
jenž zlatí – pálí zem,
tak jasně na tě pozírám,
ač slepa jsem.
Ba slepa, dávno, celý věk –
viď, ubohý jsem tvor –
leč tebe – divný srdci vděk –
zří ducha zor.
Ty nevíš, vůdce, ani sám,
kým veden jsi a hnán,
leč já to vím a povídám,
že’s pánů pán!“
A Valdštýn smál se: „Co vše díš?
Toť byl bych králův brach!“ –
„No, často dost jim závidíš.“ –
„Ej, chvast a tlach!“
„Proč tlachem nazýváš mou zvěst
a činíš si z ní smích?
vždyť z dalekých jsi přišel měst:
byl’s ve Vlaších.
A s kouzelníky podružen,
vid?“ – Valdštýn brvy stáh’ –
„Zda’s nečetl, než přišel den,
dnes ve hvězdách?
41
Já také hvězdy v duši mám:
sta světlých božích snův,
jen poslyš, co ti povídám
z budoucích dnův!“
Meč pevně v jilci Valdštýn chyt’,
pak kynul ženě blíž,
vždy opatrn a ostražit:
„Nuž, mluv, co víš!
K mým otázkám jen odpověz!
Kdo jsem?“ – „Jsi nad sty pán!“ –
„A víry?“ „V české zrozen, věz,
ne vychován.“
„Můj lid?“ – „Jest cizák venkoncem
a samý kat a běs,
on vyplení a zhubí zem
i tebe, věz!“
„Čím jsem? – „Teď vrchníkem, leč v čas
víš pomůže ti Řím...
juž hrabětem jsi – ó ten jas!
však dále zřím!
Jsi roven země knížatům
a v peníz razíš kov,
máš vojska nepřehledný tlum,
ba – nemám slov!
42
Jsi nad vojvody povýšen,
nad všecken český rod,
jsi pánem země – směj se jen –
i mořských vod.
Hle, koruna – ó jaký zjev –
skví se ti nad hlavou,
však rudne, – rudne jako krev –
a časy jdou. –
Ty po ní saháš... zniká jas...
co zřím! proč náhle tak
lesk skvostu tvého nazpět zas
znik’ do oblak?
Zas plane tam!... Aj netušíš,
jaká ti kyne čest?...
však dva, již stále jsou ti blíž,
zlou kují lest.
Hle, jeden do koruny ťal –
ta hasne juž jak troud,
však ňadra rudý třísní kal –
či krve proud?
Kryj srdce, rychle, váháš však –
jsi vyděšen a bled –
ty skvrny!... zle, juž slábne zrak
a siná ret.
43
A rudne šerpa, bandelír –
pryč s ňader s nimi, pryč!
Nech války, odhoď meč a kýr,
kuj pluh a rýč!
Z té země chleba dobývej,
již válkou zhubit chceš;
věz, slávy kvas a hod a rej,
jest pouhá lež!
Slyš, nemnož zla a hrůz a běd
a k té se straně vrať,
k níž otec hlásil se a děd,
jim vděkem plať!
Svou první věrou znova vzplaň –
ó neváhej, ó spěš,
než v lidu tvém se zrodí saň,
jíž zahyneš!
Do jícnu děl a z mečů past
svých bratrů nežeň již,
sic zhrdne tebou rodná vlast
i svět, to zvíš!
Sic padneš, zrady vichrem svát,
i věrný tobě druh,
ni mrtvé hlavě doma spát
nesvolí Bůh!...“
44
Stál ValdštýmValdštýn, plach byl sivý zrak:
„Nech žvastu! Či je lest?
jak konat mám, zda tak či tak,
to vyčtu z hvězd!“
A zlatý peníz na stůl dal –
snad rodné země plen –
a v pochvu pustil meč a vstal
a vyšel ven.
I chytla žena peníz v ráz:
„Svým žoldákům to dej!“
A za Valdštýnem na úžas
zpět vrhla jej.
„To za syna mi dáváš snad?
Tvých peněz nechci, věz,
pláč zavražděných na ně pad’,
jsou vzaty kdes!
Ty’s jiným rovný loupežník,
jen spěš, Valdštýne, spěš,
však hrotům lsti a hrotům dýk
juž neujdeš!“
I zbledl Valdštýn, zakýval,
a přiklusala stráž:
„Ten domek se vším všudy spal,
zde dukát máš!“
45
A kázal tlouci na poplach –
žár chýše náhle vzplál –
„Čas prchá, rychle k brachu brach,
jen dál, jen dál!“ –
Na vraném koni v čele svých
jak přízrak k Praze jel,
na mračném čele plno ryh,
blesk v oku měl.
Něm k vísce zíral v oku hněv:
„Slyš je to křik či kvil?“
Lkát ženy neslyšel, leč zpěv
mu v ucho bil.
Nač myslil asi? To ví Bůh!
Snad na věštbu a vzdech’,
leč moci dusil srdce ruch
a mysli spěch.
A stoupal: byl, čím býti chtěl,
až osud žezlem kýv,
by vyplnil se ženin sděl
všem na podiv.
V čas skutkem byla její řeč;
kde Chebsku vládne hrad,
vzal Buttler kopí, Leslie meč,
a Valdštýn pad’.
46
Té chvíle však, kdy k zemi kles’
a z ňader tryskla krev,
zřel před sebou stát na výděs
záblatský zjev. –
Tak zahynul a v rakev dán,
však brzy přišel den,
kdy zbořen hrob a v hrobě pán
byl zneuctěn.
Jeť odnesena hlava z míst,
kde Valdštýn spáti chtěl:
ji do Švéd s paží za kořist
vzal nepřítel.
47