ZPĚVY POŠUMAVSKÉHO DUDÁKA.
III.
DĚJE.
1887–1890.
NAKLADATELSTVÍ J. OTTO KNIHTISKÁRNA
V PRAZE
[3]
VEŠKERÁ PRÁVA VYHRAZENA.
[4]
ZIKMUNDU WINTEROVI.
[5]
MOTTO:
ANT. DVOŘÁK „KRÁL A UHLÍŘ“.
[7]
O Vilémovských uhlířích.
O Vilémovských uhlířích,
té čacké chase dávných Čechů,
vám nezadudat, byl by hřích;
nuž chutě, píšťalo a měchu!
To byla pravá jejich ctnost,
že nedělali mnoho křiku,
a že jen sto jich bylo dost
na deset tisíc Maďaříků.
Král Jiří před válkou jim děl:
„Nu, hoši, dobrý pozor dejte,
zde kdyby Matěj vniknout chtěl,
past medvědí naň udělejte!
Kouř z moravských jak zříte hor,
hned lesy rubte na pochvaty;
jím kryt je Uhrů divy sbor,
jejž štve nám do Čech otec svatý.
9
Vtrh’ do Čech Matěj, měltě kvap –
chtěl Horu mít, jež stříbro skýtá,
s ním Zdeněk, s hvězdným erbem chlap,
vlk srdcem, pomsty nenasyta.
Král Matěj k Mýtu s pluky leh’,
leč Zdeněk v chrudimské šel strany,
a než krkavčík Zámrsk sžeh’,
vzal panský lišák Slatiňany.
Jak setbu kobylek zlých proud
v ráz ničí Maďar české krovy:
vsi mění Zdeněk v prach a troud,
a Matěj krásné ženy loví.
Tak dvojím proudem teče strach –
hle kání spáry, vlčí hlavy –
až v jedno s vrahem shluk’ se vrah
blíž horských svahů u Čáslavi.
Však kolem každá česká ves
lid zbrojný na odpor jim vede
a hubí rozkacenou směs
a tepe dravců lebky smědé.
A bije, žene v horský sníh,
jímž drábi brodí se a chvějí,
a chlap, jenž na pustě se zlíh’,
i s koněm padá do závějí.
10
A bit je Matěj se všech stran,
v sníh vozy s loupeží se boří,
krev černá teče z černých ran,
a kdo měl mořen být, ten moří!
Král Matěj okem k Hoře šleh’:
„Hoj, co se to tam v dálce blýská?
To Jiří! Zdeňku, lupu nech!“
a v útěk koni boky stiská.
Jak baba krkavčík se lek’
a vratmo k Vilémovu míří,
leč pad’ uhlířům do zásek,
tam zrovna, kde ho mít chtěl Jiří:
Jak had, jenž nástrah být chce prost,
ven touží Maďar v děsném křiku,
sto uhlířův však bylo dost
na deset tisíc Maďaříků.
V ten úprk Uhrů v zad i bok
dub, podťatý dřív, uhlíř kotí
a zastavuje vrahů tok
a pusty lité šelmy krotí.
Čím dřív chce Maďar ztéci stráň,
tím více dravčích hlav si láme,
a v chlumy roste s dřevy káň –
hoj, Matějové, dnes vás máme!
11
Jsouť uhlířové hoši přec,
vždyť nařezali celé bory
a pěknou urobili klec
pro liščí klam a vlci vzdory,vzdory.
A Matyáše chytli též,
chtělť proběhnout jim v selském šatě –
vždy na pomoc měl klam a lež –
leč tenkrát dostal vrchovatě.
Ba dostal toho dost a dost;
dřív přes šňořený hedbáv tenký,
a pak uhlířům pro radost
též dokonale přes koženky.
A dostal toho tu i tam,
že sotva stál a sotva chodil,
a nevěděl už kudy kam,
až Jiří král ho vysvobodil.
„Ach, drahý otče, slyš mě, slyš!
bud’ milostiv zas svému zeti,
mne Rovella nepoštve již
ni římské blýskání a kletí.
V klec prožluklou tvůj lid mě chyť
a zbil, div nezlámal mi údy;
čert měl tu hloupou válku vzít
i s legátem a se vším všudy!
12
O králové Janě.
O ženě krále Jíry, Janě,
chci pěknou zadudat vám zvěst,
jak vítězně a odhodlaně
z Čech vytepala dravčí lest;
jak krále Matějova zrada
jí zbyta byla ven a ven,
jak Maďar tváře kryl i záda
před svižnou zbraní českých žen.
Král Jiří chystal vojska šiky,
král Matěj lživý chystal též,
král Jiří do Slez na zbojníky,
král Matěj do Čech na loupež;
z pust deset tisíc nájezdníků,
jak s divým koněm srostlých v dříku,
hnal k Praze proudem potrojným
a s nimi lup a žár a dým.
13
Ta trstenická horská brána
muž’ sotva stačit Uhrům všem,
stylť havránek už na havrana
a Jiříkovu chce mít zem;
i druhou branou u Jihlavy
proud Kumánů se žene dravý,
a třetí branou, Hamrů blíž,
sbor Plavčíků se hrne již.
Však jsou to známé Uhrům cesty,
zde Chrudim, onde Vilímov,
vždyť zpupný Matěj těmi městy
táh’ dřív už na loupežný lov,
až do bahen a do záseků
pad’ v děsném úpění a skřeku
ten černý chomol vlčích hlav,
když valit chtěl se na Čáslav.
V ty cesty zase Uhři bočí
a sypou vraždu v šíř i dál;
jak zmije jsou jich kosé oči,
a dalek země Jiří král;
tož rychle Matěj spěchá k Praze...
„Čech tenkrát zaplatí to draze,“
děl vesele, a ohňů zář
i pomsty blesk mu sšklebil tvář.
Jak běsové se Uhři rotí,
vždyť Jiří, ostražitý lev,
je v Slezsku, panský pych kde krotí
a poběsilcům pouští krev;
14
jsouť doma kmeti jen a paní,
a hračkou je měst dobývání;
když muži válčí mimo zem,
můž’ loupežník být vítězem.
Kdož Uhrům tenkrát bránit může,
zda odrodilá šlechta snad?
zda páni z Hvězdy nebo z Růže?
zda Gutstein, Trčka, Kolovrat?
jeť zrada místo síly všude,
lest skáče, jak jí zištnost hude,
a hněviv zvolal lidu v děk
druh krále Jíry, Paleček:
„Ej naší šlechtě, nechať v žertu,
jest hříchem poctu vzdát a dík;
ta bude sloužit třeba čertu,
když řekne, že je katolík;
jí stejno, zahynou-li Češi,
víc parádní ji šavle těší
a kůň a žena, zvěř a pes
a nejpestřejších hraček směs.
Leč přes to, lstivý Matyáši,
jak ondy nezvítězíš teď,
ať husaři tví, co chtí, páší;
král Jiří obrátil se, hleď,
a z Prahy na ústret ti kvapí
voj bez pancířů, helmhelmic, kapí,
leč v útlých rukou švižnou zbraň;
voj paní Jany, pohleď naň!
15
Viz, jako Vlasta ženám v čele
jde česká králová ti vstříc,
čas vážný na vetřelce smělé
v hruď holubí dal srdce lvic,
a v paní sbor se čile řadí
ne starci jen, i hoši mladí;
hněv plane z duše, s čela vzdor,
a nadšení jim jasní zor!
Leč nelze ženám nosit zbroje
a v kapalínu míti skráň,
tož na Maďarů žhářské roje
má česká paní jinou zbraň;
kdo s Jiřím v souboj nechtěl jíti,
ten mečem nesmí poctěn býti,
jeť pouhou babou taký host,
a na toho je metly dost.
Sbor paní nemá nic než metly,
meč starci jen a hoši hrot,
ó kéž by s Matějem se střetli
a s Hájem, hlavou jeho rot!
A střetli se, už boj se šíří,
v před Jana útočí, v zad Jiří,
a Viktorín v bok Uhrům vtrh’;
král Matěj vztekem klel a prch’.
Byl tepán ze zadu i předu
a znova do záseků pad’,
jak medvěd zařval ku posledu
a vztekem svíjel se jak had;
16
skroť havran v ráz a s kleslou hlavou
leh’ na krev ztepán pod Jihlavou,
a snil – snil prahanebný sen –
o švižné zbrani českých žen!
17
O primasu Ondřeji Puklici.
Do Budvojova města zas
za volných šel jsem chvil,
kmet Puklice kde v dávný čas
vší obce hlavou byl.
A co jsem z řečí dědů stih’
a z kroniky co mám,
to k hanbě lidí zlotřilých
vám znova zadudám.
Ač Puklice ctný ven a ven
jak skála k Římu stál,
přec souvěrcům byl odporen,
že jednal, jak chtěl král.
Že nesvolil, by v kostelích
naň kletbu metal kněz,
že krotil Němců hněv a pych
a zpupných činů směs.
18
Mstou farář Ondřej hořel jen,
Šváb Rabenhaupt vzal zbroj
a na Puklici rozzuřen
ved’ městské luzy roj.
A jako vrozeno je psům,
jak vlčí zvyk a mrav,
na primátorův hnal se dům
ten rozkacený dav.
Plob vzdorem, Prindl zášti hnán
v dům vnikli s chátrou žen,
a Puklice byl z lože rván
a v loubí vyvlečen.
Chtěl mluvit; toužil zjednat klid,
leč v hrdle znikla řeč;
bylť Rabenhaupt jej za hruď chyť
a vytasil naň meč.
Hněv Němci lomcoval a vztek;
kněz Mondi patřil k nim,
i křičel: „Smí ten pacholek
snad rušit, co chce Řím?“
Ej, ukažte mu zuby jen,
vždyť kacířský to rab,
kdo náš jsi, vzmuž se, nože ven
a píchni ho a zab’!“
19
A z luzy Hans Aufunddahin
výš širočinu vznes’
a sek’ Puklici v kapalín
až krvácel a kles’.
I týral laik ho i kněz,
a Němec veškeren,
a v primátorské síně vlez’
a skrádal lup a plen.
Byl na kacíře v městě hon,
až Rabenhaupt se lek’
a na velký dal zvonit zvon,
by mírnil sběře vztek.
Když přes noc požár vzpoury zkroť
a vystřízlivěl vrah,
tu Rabenhaupt, psí vůdce rot,
i farář měli strach.
A psali králi – měli chvat –
a omlouvali čin;
král odpustil jim, zato jat
byl vrah Aufunddahin.
Hnal na špalek ho Čechův hněv,
jak baba chlap se chvěl;
pes katův schloptal jeho krev,
leč, chudák‘·chudák scepeněl –
20
A Mondl katem vymrskán
den druhý z města zběh’
a hladem štván a kletbou hnán
kdes na Šumavě zdech’. –
21
O Petru Dulíkovi.
Když tažný komoří týrán bývá,
tu druhdy uzdu rozkouše:
jde v jihu o tom žalostivá
zvěst o Loreckém ze Lkouše.
Od Blatné asi na sto honů
jsou Šamonice prostřed lad,
v jich tvrzi vlád’, leč bez zákonů,
pan Lorecký, a lid měl hlad.
Děl rychtář Dulík: „Milí braši,
těch našich útrap vždy je víc,
čert Lorecký nás mocí plaší
z těch našich rodných Šamonic.
Tu třeba ujednati v skoru,
jak umírniti panských ran,
tož sejděte se podál dvoru
dnes o půl noci pod jasan. –“
22
Ač cesty zavál sníh i pole,
kdo přislíbili, přišli přec,
a na jasanu sněti holé
jim v ústret krákal krkavec.
A rychtář mluvil: „Nuže k práci,
už mluvte! Třeba dobrých rad;
zda nemá z nás kdo supplikaci
snad na královský donést hrad?
Dýl snášet nesmíme té sloty,
vždyť víte, že z vás ten i ten,
když koní neměl do roboty,
sám do pluhu byl zapražen. –“
„Chceš ke dvoru? Hm, nejsme hloupí,
snad pánům věřit máme? nač?
vlk od vlka přec neustoupí,
my sami pomůžem si radš.“
„Však jak? Kéž k úlevě pán svolí,
tak nemůže to jíti dýl.“
A na to Žíka: „Nejlíp v poli
mu kroják vrazit v býčí týl.“
„No,“ Maroušek dí, „na mou věru
to zasloužený by byl trest...“
„Já dal bych za to na ofěru,“
děl Vacek zas a svíral pěst.
23
„Nač s lotrem míti milosrdí,
i dětem hlavy sražme všem,
vždyť stejně čertovinou smrdí
kluk Zdeněk s klukem Adamem.“
„Což, ve spaní je ruče skolme,“
dí Žíka, „lepší noc než den.“
„Ne,“ Dulík zas, „děn k smíru volmevolme,
noc k vraždě lotřík volí jen.
Hned ráno promluvím s ním znova,
nač smrt? Dřív prosby každý dbej,
snad pomohou nám dobrá slova,
a ne-li, pak Bůh pomáhej!“
A o vánočním hodu s druhy,
jak poddanské by přání nes’,
stoup’ do síně: „Což, neseš dluhy“,dluhy,“
děl Lorecký, „chci mít je dnes!“
„Hm, dluhy – dluhy, milý pane!...“
„Snad ne? co složiti máš, slož!“
„Jak seženem co, hned se stane,
leč teď nám pohádkou je groš.
Je nouze s bídou, pane, všude;
ty robotu chceš, děti král –
tož počkej!“ „Dost, jak chci, tak bude,
já nestrpím, bys odmlouval.
24
Plať!...“ „Nemám, desátky nám rostou
a robot též je stále víc;
i špaček má svou budku prostou,
leč sedlák nemá zhola nic.
Pryč vyženeš ho, když se zlobíš –
a ty – hm – zlobíš se co den,
tak stále hůř a hůř nám robíš,
a marně prosí ten i ten.
Hleď, krásnou paní máš i děti
a statku, všeho dost a dost,
víc nežli naše roční setí
sní za den s tebou častý host.
Slyš, svaté vánoční jsou svátky,
v nichž přišel světu Messiáš;
dej ždibec lidských práv nám zpátky,
vždyť pro Boha to vykonáš.
Buď měkčí přec v tom svatém hodu,
v němž zrozen Pán, jenž dal svou krev
ne za několik panských rodů,
i za naše; tož zkroť svůj hněv.
Buď vrchností nám podle Boha,
vždyť jemu budeš účty klást,
slev něco z předností svých mnoha
a odpusť z dávek aspoň část.
25
Jsi při džbánu a v dobré míře –
kéž také prosbám přístupen –
a při bratrské s námi víře,
tož slyš, ať žehnáme ten den.
Buď milosrdný k svému lidu;
byl’s zajat v Turcích drahně let
a víš, co je to snášet bídu,
když v jařmu prahne hruď i ret.
Ta láj, jak říkáš, bude vděčna,
věř, pane, upřímně to dím,
jeť trýzeň naše nekonečná,
a dále za mír nestojím.
Slev, pro Bůh, něco na robotě,
než všecka se ti zjítří ves,
sic umřít v žaláři neb psotě
všem jedno bude pak, to věz!“ –
„Jakže, ty zlořečená láji,
mně prosíc hrozíš? kliď se ven!
víš, jak mé rány dopadají...
Já ulevit? no počkej jen!
Čí v plénky zavíjet tě máme
a hudbou plašit stesk a pláč?..
A na tebe, ty svůdný cháme,
zvlášť upletu si karabáč.
26
Dost laskav vládnu na své tvrzi,
leč Adama a Zdeňka mám,
ty na svižnější metly brzy
pro Šamonice vychovám!“ –
„To ne! Ač chýš jen máme chudou,
víc hochů v ní je, na mou čest,
ti líp než my se bránit budou,
jen počkej, až jim ztuhne pěst!“ –
Jak drak vstal Lorecký. „Ej cháme,
ty na pána chceš poštvat ves?
ras vzdorovitý vaz ti zláme;
hej, chaso, s dědkem do želez.
Sem, Zdeňku s Adamem, své kuše
sem, postřílejte onu spřež,
však žádný sedlák nemá duše;
kdo můžeš, tluc je per a řež!
Jen za mnou, viz!“ A z kovu džbánem
bil v Dulíka; ten židli chyť,
a rval se rychtář se svým pánem
a s tvrzní chasou selský lid.
A roste vášeň, roste vřava,
hněv rozmáhá se odporem;
zbit Dulík džbánem do krvava,
a Lorecký ťat toporem.
27
Tu mrtev klesá sedlák s cepem,
tu s bradaticí panský dráb,
a výstražný v tom boji slepém
hlas Petrův zniká chab a sláb.
Vzdor panské večeřadlo boří,
zlý sedláci dnes mají hon,
zář v nebi plane, dvorec hoří,
a na Čížové duní zvon.
Než k hodu nevolá, ó běda!
leč k bitce, k vraždě shání lid;
ten sekeru, ten kosu hledá
a k tvrzi spěchá vášní zpit.
A vniká v žen i dětí skrýše
a všecko vraždí jeho vztek,
co v Šamonickém dvorci dýše,
ať kmet to je, ať parobek.
Hle v krvi tonou hoši oba,
i chránící je sluhů prs;
jak mračný příval roste zloba –
a bez pánů je stará tvrz.
A vypity jsou s vínem sudy,
a rozbita je nádob směs,
a vypáleno všecko všudy,
leč posud neskončen je děs.
28
Lid, hýřiv při Loreckých víně,
zpit znova, hrozný slaví kvas,
tyč s hlavou nosí po dědině
a volá, zpívá zas a zas:
„Když Bůh nám nechtěl přispět v nouzi,
my sami pomohli si dnes!
Ej, zhyň, kdo lidskosti se zpouzí,
zhyň jako Lorecký, ten pes!
Psa zběsilého hlavu nesem’,
dřív kousal, teď už nekouše;
nám srdce vzplálo pod pačesem,
a toho neměl ze Lkouše.“
A vášeň lidu nemá břehů,
a děsně zvučí jeho zpěv;
a kolem tvrze v bílém sněhu
strach hostí se a rudne krev.
Však Dulík hlasněj volá v davy:
„Dost! Skončili jsme při tu zlou;
zde zbavil jsem vás vlčí hlavy,
a v Blatné za to složím svou!“ –
Šel dudák od Šamonic k Písku,
a Petr Dulík mimo šel...
Kam, Petře?“ „Spasit naši vískuvísku,
což nic jsi o ní neslyšel?“
29
„Ba slyšel, slyšel, rány boží,
až v hrdle tajil se mi dech,
i paní zabili tam v loži;
však, pročpak ty máš taký spěch?“
„Já udat se jdu v Blatné soudu.“
„A druzi?“ „Nemám druhů, věz,
já za několik plachých bloudů
sám pokuty bych neunes’?“
„A což pak Maroušek a Žíka
a Vacek?“ „Nevím, leží kdes,
snad panská zbodala je dýka,
a ne-li, prchli někam v les!“
„A proč se kryjí v lesa šeru?“
„Hm, z bázně, myslím, z bázně jen,
vždyť v celé vsi, až na mne, věru,
lid napořád je nevinen!
Já sám nechť práva žertvou klesnu,
mně pouze zaplatit je dluh,
a v mučírně-li jenom hlesnu,
ať zatratí mě věčný Bůh!
Sám pomstil jsem ty křivdy steré
a řády porušil a klid,
já sám; mně kat nechť život bere,
já sám vším vinen jsem, ne lid!“
30
„Sám, Petře, sám?“ „Což nemám síly
za jiných deset? Sám a sám!“
„No, Bůh té posilni v zlé chvíli,
já památkou ti zadudám!“
31
O Raméově verbování.
U Rájova nad Vltavou
pekelný jak duch
objevil se s cháskou dravou
Ráme dobrodruh.
S Pasováků táhne sběří
do Čech o překot,
mrav a stud se hněvem peří
řáděním psích rot.
Nechal ve vsi kapitána:
„Verbuj pro náš sbor
a pak za mnou časně z rána
dej se na Tábor! –
Jednej chytře!“ A již ruče
supem dál se nes’.
Hlasně žoldák v buben tluče,
lid jde na náves.
32
Stojí rotník v čele tlupy,
stůl kde uchystán,
dukáty naň lajtnant kupí,
četař s vínem džbán.
Kapitán si vousy hladí –
za ním stojí stráž –
vesničany slovy vnadí:
„Kdo chceš býti náš?
Nuže!“ – vábí staré, mladé –
„zbraně dáme všem;
viz!“ a pistol na stůl klade
vzhůru kohoutkem.
„Z těch to chodí, hoši drazí!
kule smrtí hned;
než do vás kdo kopí vrazí,
zkřehne jako led!
Nechce nikdo s naším vojem
do bohatých měst?
odějem ho stejnokrojem,
palaš dáme v pěst.
Klobouk s rudým pérem dáme,
denně vína číš;
u vojska se dobře máme,
chaso, neslyšíš?
33
Či se bojíš střelné rány?
neboj se jíjí, věz,
Krantz z Pasova talismany,
odevzdal nám dnes.
Na toho smrt marně čeká,
taký skvost kdo máš;
živ jsi, ať tě střílí, seká
chceš-li, uhlídáš!“
Ale darmo řeči mrhá;
nemnožíť se voj,
nechať zlato na stůl vrhá,
pestrý chválí kroj.
A zas křičí číši bera.
„Pojď, než bude mír,
na klobouk ti dáme péra,
k pasu bandelír.
„NužNuž!“ Hoch bledý k stolu kráčí,
ale couvá zas –
kapitán se hněviv mračí:
„Váháš? proč pak as?
Vidíš, dukát – dva hned – hola?
připijme si... již!“
„Nepij, chlapče,“ rychtář volá,
„duši zabíjíš!
34
Nepij!“... hněv mu sálá v oku –
„lidé, což jsi klat,
že si dáváš za číš moku
děti kupovat?
Nevěř, pravím, svůdci tomu,
vše je klam a lest,
dokážu to – u všech hromů! –“
a kmet zaťal pěst.
Hrdě pozved’ sivou hlavu,
k nebi hleděl výš
a juž kráčel z lidstva davu
k verbířovi blíž.
Prohlížel si kapitána:
„Pane, nejsem mlád,
div však, jímž tě míjí rána,
přec bych poznal rád.
Ukaž ňader staré střely,
odhal mi ten div,
oči mé ho neviděly
posud, co jsem živ!“
Smál se chlap „Viz, každý máme
prsa jako tvrz,
kule pod koží jsou, cháme,
ale zdráv je prs!“
35
„Zdráv,“ děl kmet, „jen povrch zpráhl,
nuž, teď, lide, suď!...“
po pistoli hbitě sáhl,
střelil lotra v hruď.
Pad’, a jeho na průvodce
srotila se ves;
cepy, kosy, háky, bodce
zbily vlčí směs.
A zas rychtář s mečem v ruce:
„Teď v šumavský hvozd,
tam se dočkej exekuce
Čech nezvaný host.
Na pasovské žháře vstanem
svorně s druhem druh;
já vám budu kapitánem,
generálem Bůh!
Než se Ramé shlukne znova,
buď z nás pevný sbor,
tajně v cestě do Pasova
padneme naň s hor! –“
Šli; v Šumavě bouře vstala,
cesty zbarvil nach;
pomsty lvice pobíhala
lačna po horách.
36
Bylo mrtvol po úbočích –
hrozná krve daň –
mrtvé zmije měly v očích,
mrtvou v hrudi saň.
37
O Valdštýnovi
U Záblatí byl sveden boj
a Mannsfeld v boji zbit,
to konal kyrysnicky voj:
Valdštýnův lid.
On najal si ho ve Flandřích
na česky lán i luh
což odpadlíkům taky hřích,
co ňader ruch?
On na rodnou ho najal zem,
dal lotrům meče v pěst,
chtěl rychle býti vítězem
a juž jím jest.
Lid český zničen, zahuben
pláč vůkol z dědin zněl,
leč on dal tlouci na buben
a k vojsku děl:
38
„Zde odpočiňte krátký čas,
tak mne i vám snad vděk,
až popijete, rychle zas
dál na Písek!
Však žízním též! A vešel v chýš.
Jen starou ženu zhléd’:
„Dej z pramene mi vody číš,
spěš, babo, hned!
Mně hoří žízní ret i hruď,
a pálí skráň i tvář!“...
„Oj, vzácný pane, vítán buď –
jaká to zář!
Tys pobil lid a sžehl ves,
toť veliký je čin;
z té bitvy zlé všel do nebes
i Jan, můj syn!
Já nepláču, ba šťastna jsem,
že umřel za svůj rod,
tvůj lajtnant ostrým palašem
ho v srdce bod’.
Však deset mřelo dřív než on,
ba celý šik jich zmoh’,
rtem nezachvěl ni jeden ston
ó, statný hoch!...“
39
„Nech řečí, babo, spěš, mám chvat!“
„Aj, žízní, pyšný lev?
jak mohu z proudu vláhy dát,
je samá krev!
Viz, v ryhách teče po luzích,
a každý zdroj jí syt;
tak žije – hyne v časech zlých
ten český lid!
Však chceš-li medu, – medu dám,
zde plný jest ho džbán;
host vezmi vše, co posud mám,
ať chlap ať pán.
Ať nepřítel, ať třeba vrah,
tak žádá boží vzkaz,
až spočineme na marách,
Bůh spraví nás.
Jen pij, což medu o pohár,
mně netřeba ho pít,
já chtěla synu – skrovný dar –
s ním v ústret jít.
Ty’s za něho šel v síňku mou –
tak chtěl to míti Bůh –
on kytičkou je krvavou,
jíž zkvetl luh.
40
Ty’s jako požár přišel k nám,
jenž zlatí – pálí zem,
tak jasně na tě pozírám,
ač slepa jsem.
Ba slepa, dávno, celý věk –
viď, ubohý jsem tvor –
leč tebe – divný srdci vděk –
zří ducha zor.
Ty nevíš, vůdce, ani sám,
kým veden jsi a hnán,
leč já to vím a povídám,
že’s pánů pán!“
A Valdštýn smál se: „Co vše díš?
Toť byl bych králův brach!“ –
„No, často dost jim závidíš.“ –
„Ej, chvast a tlach!“
„Proč tlachem nazýváš mou zvěst
a činíš si z ní smích?
vždyť z dalekých jsi přišel měst:
byl’s ve Vlaších.
A s kouzelníky podružen,
vid?“ – Valdštýn brvy stáh’ –
„Zda’s nečetl, než přišel den,
dnes ve hvězdách?
41
Já také hvězdy v duši mám:
sta světlých božích snův,
jen poslyš, co ti povídám
z budoucích dnův!“
Meč pevně v jilci Valdštýn chyt’,
pak kynul ženě blíž,
vždy opatrn a ostražit:
„Nuž, mluv, co víš!
K mým otázkám jen odpověz!
Kdo jsem?“ – „Jsi nad sty pán!“ –
„A víry?“ „V české zrozen, věz,
ne vychován.“
„Můj lid?“ – „Jest cizák venkoncem
a samý kat a běs,
on vyplení a zhubí zem
i tebe, věz!“
„Čím jsem? – „Teď vrchníkem, leč v čas
víš pomůže ti Řím...
juž hrabětem jsi – ó ten jas!
však dále zřím!
Jsi roven země knížatům
a v peníz razíš kov,
máš vojska nepřehledný tlum,
ba – nemám slov!
42
Jsi nad vojvody povýšen,
nad všecken český rod,
jsi pánem země – směj se jen –
i mořských vod.
Hle, koruna – ó jaký zjev –
skví se ti nad hlavou,
však rudne, – rudne jako krev –
a časy jdou. –
Ty po ní saháš... zniká jas...
co zřím! proč náhle tak
lesk skvostu tvého nazpět zas
znik’ do oblak?
Zas plane tam!... Aj netušíš,
jaká ti kyne čest?...
však dva, již stále jsou ti blíž,
zlou kují lest.
Hle, jeden do koruny ťal –
ta hasne juž jak troud,
však ňadra rudý třísní kal –
či krve proud?
Kryj srdce, rychle, váháš však –
jsi vyděšen a bled –
ty skvrny!... zle, juž slábne zrak
a siná ret.
43
A rudne šerpa, bandelír –
pryč s ňader s nimi, pryč!
Nech války, odhoď meč a kýr,
kuj pluh a rýč!
Z té země chleba dobývej,
již válkou zhubit chceš;
věz, slávy kvas a hod a rej,
jest pouhá lež!
Slyš, nemnož zla a hrůz a běd
a k té se straně vrať,
k níž otec hlásil se a děd,
jim vděkem plať!
Svou první věrou znova vzplaň –
ó neváhej, ó spěš,
než v lidu tvém se zrodí saň,
jíž zahyneš!
Do jícnu děl a z mečů past
svých bratrů nežeň již,
sic zhrdne tebou rodná vlast
i svět, to zvíš!
Sic padneš, zrady vichrem svát,
i věrný tobě druh,
ni mrtvé hlavě doma spát
nesvolí Bůh!...“
44
Stál ValdštýmValdštýn, plach byl sivý zrak:
„Nech žvastu! Či je lest?
jak konat mám, zda tak či tak,
to vyčtu z hvězd!“
A zlatý peníz na stůl dal –
snad rodné země plen –
a v pochvu pustil meč a vstal
a vyšel ven.
I chytla žena peníz v ráz:
„Svým žoldákům to dej!“
A za Valdštýnem na úžas
zpět vrhla jej.
„To za syna mi dáváš snad?
Tvých peněz nechci, věz,
pláč zavražděných na ně pad’,
jsou vzaty kdes!
Ty’s jiným rovný loupežník,
jen spěš, Valdštýne, spěš,
však hrotům lsti a hrotům dýk
juž neujdeš!“
I zbledl Valdštýn, zakýval,
a přiklusala stráž:
„Ten domek se vším všudy spal,
zde dukát máš!“
45
A kázal tlouci na poplach –
žár chýše náhle vzplál –
„Čas prchá, rychle k brachu brach,
jen dál, jen dál!“ –
Na vraném koni v čele svých
jak přízrak k Praze jel,
na mračném čele plno ryh,
blesk v oku měl.
Něm k vísce zíral v oku hněv:
„Slyš je to křik či kvil?“
Lkát ženy neslyšel, leč zpěv
mu v ucho bil.
Nač myslil asi? To ví Bůh!
Snad na věštbu a vzdech’,
leč moci dusil srdce ruch
a mysli spěch.
A stoupal: byl, čím býti chtěl,
až osud žezlem kýv,
by vyplnil se ženin sděl
všem na podiv.
V čas skutkem byla její řeč;
kde Chebsku vládne hrad,
vzal Buttler kopí, Leslie meč,
a Valdštýn pad’.
46
Té chvíle však, kdy k zemi kles’
a z ňader tryskla krev,
zřel před sebou stát na výděs
záblatský zjev. –
Tak zahynul a v rakev dán,
však brzy přišel den,
kdy zbořen hrob a v hrobě pán
byl zneuctěn.
Jeť odnesena hlava z míst,
kde Valdštýn spáti chtěl:
ji do Švéd s paží za kořist
vzal nepřítel.
47
O bitvě Bělohorské.
Zadudám vám, lidé milí,
o krvavé ondy chvíli,
doprovodím dudy slovy,
jak jsem chytil po dědovi. –
Zle vám bylo, moji zlatí,
po té bitvě u Záblatí,
a přec ještě meškal v dáli
nový král... Už pojeď, králi!
Přišel skvostně vyfintěný,
chabá loutka hrdé ženy:
zdobný, štíhlý – z brusu nový
panák dcery JakubovyJakubovy.
48
Než zasedl s pány k radě,
hodokvasil v pražském hradě,
prázdnil konve, prázdnil číše,
a s ním chlapi různé říše.
Jedli, pili, hodovali...
máš to chasu, pane králi,
avšak Tilla sotva sklepe;
pít než bít se umí lépe.
Líp než do nepřátel v seči
do koláčů bodá meči,
víc než při bitvě a stráži
po krčmách jest při kuráži.
Líp než s mečem do kyrysu
bodá v plnou zvěři mísu;
víc než vraha na útoku
kypré ženy tiskne k boku.
Pít a jíst!... Ej, krásné doby;
král se baví, králka zdobí;
na pojíždkách kavalíři
a vojáci doma hýří.
Dnes hod v hradě, zítra nový
u Teifiovy sličné vdovy;
neníť hezčí ženy v světě
po králové Eližbětě.
49
Eližběta, sličná paní,
tone doma v milkování:
švárným pánům zlaté kštice
z ručky dává rukavice.
Každý baví se a lení;
Huerta však Písek plení;
jeho lid vše vraždí, seče,
až Otava krví teče.
Zle! I z Rakovnické strany
zní to smutně jako hrany,
bašta za baštou se kácí –
vítězi jsou Bavoráci...
Otevřete, páni, zraky,
nad Prahou se snují mraky,
zabíhají k Bílé Hoře,
bude bouře, bude hoře!
Běda, běda, kdo to zkusí!...
či jsou děla? či jsou kusy?
či jsou kusy, či jsou děla,
jež se proti sobě sjela?
Děla jsou to; v straně dvojí
k veliké se bitvě strojí,
Maxmilián Bukvoy, Tilly
potrojným se proudem slili.
50
Anhalt s Čechy noční chvíle
spěchá, letí k Hoře Bílé;
na vrchu jsou, než se dení,
zemdleni a vysíleni.
Ale pluky přec se řadí;
vůdci staří jsou i mladí:
Hollach s Šlikem, Kaplíř s Bulmou...
kéž dotěrcům hlavy srubnou!
Čechům v patách cizák všaký:
Ital, Španěl, kde byl jaký,
Francouz, Polák s Němcem stylým,
každý klobouk s pérem bílým.
Jsou tu lidé různých zemí,
Tilly vůdcem nade všemi,
zvuk jich jmen tak zcela nový,
že Čech ani nevysloví.
K polední se blíží době...
stojí vojska proti sobě,
kdo as počne boje chvíli,
Hollach, Anhalt či snad Tilly?
Velí Tilly v útok prvý,
jeho jezdci tonou v krvi;
mladý Thurn je tře a ničí.
„Ó Maria!“ Němci křičí!
51
Dobrý boj, však lepší, stkvělý
tam, kde mladší Anhalt velí;
útočivá jeho chasa
ničí náběh Marradasa.
Ulekli se Bavoráci,
jak jim Anhalt řady kácí,
v poctivicích srdce měli,
z pole vratmo uháněli.
Běží posel k jejich pánu:
„Zle je, rána stíhá ránu,
voj tvůj prchá, v krvi tonem,
a Ty zpíváš s Fic-Simonem.
S Fic-Simonem Jezovitou,
zříš-li pak tu srážku lítou?
prvních pluků první čety
utíkají bez muškety.
Druh rve druha, šiky mate.
zabit leží statný Platte,
Breuner zajat, jeho lidi
v útěku jen spásu vidí.
Spěš a vel jim, snad se vrátí,
sic Ferdinand Čechy ztratí,
a z Tvých Bavor poušť se stane...
neotálej, milý pane!“
52
Vévodova tvář se mění,
jak by uťal, nechal pění,
šel, by znova řadil sbory,
s ním klášterník s Karmel hory.
Mnich Fra Scalzo sivých zraků,
s čelem plným ryh a mraků,
nesl se slzami v lících
obraz vzatý v Strakonicích.
Byla Matka Krista Pána,
bez očí a popíchána...
„Patřte,“ děl, „jak české hloží
zohavilo Pannu Boží!“...
V pravé třímal čepel břitký,
volal, hrozil: „Nazpět, dítky,
na kacířské měřte lebi,
odplata vám kyne v nebi.
Však ne v nebi jen, i tady;
v Praze hojnost zlata všady,
zpět, ach zpět, mé drahé děti!“...
A zas k druhým četám letí.
„Mstěte pýchu!“ A jak vzteklí
Bavoráci v Čechy tekli;
nebyla jen Němců síla,
ale vášeň zhovadilá.
53
Boj se hatí, chrabrost klesá,
bubny víří, Tilly plesá;
chrabrost klesá, boj se hatí,
smrtí odvaha se platí.
Zle! Na křídle levém, pravém
hynou Češi v boji dravém;
pravé křídlo Kratz jim trhá,
na levé se Bauer vrhá.
Kaplíř, Šlik, dva lvové jaří,
statně zhoubný útok maří,
lest však, jak by vzali rohem,
snuje Anhalt s Hohenlohem.
Jako bouře černomraká
padá v Čechy síla všaká;
děla vzata, náspy vzaty,
žoldáci se mění v katy.
Verdug všecko rve a dusí,
rube vůdce, bere kusy,
s ním Medici touže chvílí...
„Victoria!“ volá Tilly.
Zbity Čechů drobné roje,
všecko prchá v strachu z boje;
Hofkirch s Šlikem, jízdy hlavy,
u Hvězdy zas v šik se staví.
54
Tu Verdugo: „Bít se chcete?
zbraň sem, pardon dostanete!“
„Nechceme ho,“ mužně děli,
„volní duchem, padnem těly!“ –
Do tří hodin se tu bili,
poraženi vítězili,
poslední své země stráží
zahynuli s mečem v paži.
Haberufeld – tvář žalem bledá –
na vraného koně vsedá,
letí jako šipka z luku,
raněn na hruď tiskne ruku.
Kvapí, běží v síně hradu:
„Při dobrém jsi, pane, hladu,
na Hoře však padli mnozí,
zbytek prchá! Bohpomozi!
České pluky krutost ničí,
a v Tvé číši víno syčí,
české pluky zkáza jímá,
a tvá spitá hlava klímá.
Českým plukům zle se děje,
a Tvá choť se s pány směje;
pluky zradou poraženy,
a ty’s loutkou chabé ženy.
55
Stráž Tvá – běda!... pospěš medle –
junáci jak horské jedle, –
nepustili mečů z pěstí,
všickni padli; kruté zvěsti!
Slyš, jak trubka lká a vzlyká...
jali Šlika praporníka;
Anhalt chycen od Vallonů –
a já sám, viz, v krvi tonu!
Všecko mře a siná strachem!...
Don Verdugo s Teuffenbachem
korunu i žezlo Tvoje
císařovi nesou z boje.
Kornis s Uhry v divém lovu
letmo pádí ku Smíchovu,
jejich ruce bez čepelů –
což dbá Kuman našich želů!
Utíkají podle zvyku,
máť je Turek v stálém cviku;
meč Václavův připni k pasu,
vzmuž se, vzchop se, vrať svou chasu! –“
Dohovořil, zvěst kdo nesl,
ranou – žalem k zemi klesl,
znova prsa zrudla krví,...
děs zřel hostům zpod obrví.
56
Od stolu vstal Bedřich špity,
strach jej vyhoup’ na kůň hbitý,
však už u Strahovské brány
lid mu klne porubaný.
Zděšen v jinou dal se cestu,
k Vratislavi prchal městu;
rychle jedou, jedou kvapem
plné vozy s prázdným chlapem.
Do Prahy když Tilly vstoupil,
co kde bylo, znova loupil;
kdo k nám přišli dobrodruhy,
hrabaty jsou na den druhý.
Máme jich tu, chvála Bohu!
kam jen šine člověk nohu,
všude na ně vrazí, všudy...
Opatrně, milé dudy!
57
O Berkovi z Dubé.
Bohuchval Berka, český pán –
za příklad skoupým ho beru –
byv za dar vlasti požádán,
říkal: „Jsem bez groše věru!“
Prosil král Bedřich: „Kop pět set
zapůjč mi, Berko, to stačí,
před Prahou abych náspy zved’,
než Tilly do bran se vtlačí!
Jsi český velmož, zlý je čas,
pomoz nám, válka než vzplane...“
Ale pan Berka zas a zas:
„Věř mi, jsem bez groše, pane!“
„Nuže jen tři sta!“ – „Jsem tvůj rob,
vezmi, když holé mám dlaně...!“
Stokrát však sedm tisíc kop
v sklepě skryl na Malé Straně.
58
Zdráhal se, bídák, lhářem byl,
ale když Praha je vzata
a cizák v domech loupežil,
sebral mu deset tůn zlata.
Vylovil chutě z beček všech
zlaťáky drobné i hrubé,
do Bavor vozil kořist z Čech;
výsměch zbyl Berkovi z Dubé.
S pomocným grošem nechtěl ven
pro vlast, jak kázala doba;
po krajích žebral pomaten
o holi psance a roba.
Od těch dob dávno zaniklých
víc prchlo roků než dvě stě,
dosti však takých Berků mdlých
v leckterém hradě i městě. –
59
Jak jsme dudali po bitvě na Bílé Hoře
Stojí hora blíže Prahy,
na té hory zprahlou zem
pil Čech srdce purpur drahý,
Němec jásal vítězem.
Zachvěla se Praha strachem;
v čele loupeživých rot
Bavor kníže v letu plachém
ztekl hradby o překot.
Do všech síní hradu vlezl,
což mu právo, což mu vzdor,
patnácte set vozů vezl
plných plenu do Bavor.
Vyjel k Mníšku – jsou to spěchy
k Březnici a do Klatov,
zdařilo se změnit Čechy
rázem u veliký rov.
60
Zadumán jel na svém oři,
snil o slávě příštích dnův
a co doma sobě stvoří
z naloupených klenotův.
Snil, jak bude divem země,
velikým jak bude slout,
nedbal, z Čech že znělo temně
v jeho nitru moře pout.
Nedbal, že ho v srdci píchlo
něco jako hrozný had;
k vozům zřel a všecko ztichlo;
má se kníže lekat snad?
Nikdy!... „Chutě, lide, s místa,“
volá s koně, „ruče dál,
dnes z vás každý dozajista
víc – než Fridrich, Zimní král!“
Zasmál se; dál vozy jely
kolem Klatov do Všerub,
stříbro, zlato odvážely...
hrozné vozy – hrozný lup!
Při Úhlavce za Klatovy
stála skromná horská ves,
na nizoučké její krovy
větve skláněl starý les.
61
Jedna chýžka vyběhla si
skoro cesty na pokraj;
žel, jaké to zřela časy:
všude cizí sběř a láj. –
Bylo pozdě při večeru,
těžké vozy sjely v dol,
zaznělo to z chýžky věru
jako výkřik, pláč a bol.
„Slyš, ký žal se kolem šíří,“
kníže dí a s koně slez’,
„rychle za mnou, officíři!“
A juž za ním vojska směs.
V chatě smutných žalob davy
dud provází teskný zvuk:
„Podlehly jste, jasné hlavy,
náspy vzaty, zničen pluk.
Blíže Hvězdy jste mi lehli,
věrní druzi; vše to tam;
Češi padli, Uhři sběhli,
a já hynu sám a sám.
Síňka pusta, holy nivy,
v horách těká pláč a strach –
kde’s, mé dítě, kdo tě živí?
vždyť i ženu zmarnil vrah.
62
Tebou světlá byla chata:
samé slunce, samý jas;
plnilať ji záře zlatá
pohledů tvých zas a zas.
Ale teď? Teď temno všade,
samá bolest, samý žal;
ó ty cizopasný hade,
Bůh tě znič!“... a zastenal.
„Hle,“ dí kníže, „české vzdory,
straší zde,“ a brvy stáh’
a jak k Praze s Bílé Hory
hrd přes chaty kráčí práh.
„Hej, dudáku, zanech lkání!
Slyšíš, ruče sebou hoď,
jechej s námi; při dudání
z pustých Čech nás vyprovoď!
Pláč tě zmoří; chutě, směle,
vojenských si písní hleď,
do Mnichova převesele
mě a moje vozy veď!“
„Jakže, vy jste Bavoráci,
již nám vyloupili zem?
vám mám hrát? ne, k také práci
nepůjdu ni s provazem!“
63
„A ty musíš, smělý chlape,
vést nás zvykem českých čet,
při dudách se dobře šlape;
neotálej, vzhůru, hned!“
„Ne, tak dud svých nepokálí
český dudák, při sám Bůh,
přísahal jsem svému králi,
co mi cizák dobrodruh?“
„Dost, sic dudy rozkopnu ti,
nepůjdeš-li; hned se stroj!“
„Ne a ne! Mne nepřinutí
lancouchova řeč ni zbroj!“
Dupnul Bavor: „Zpupný cháme,
v posled kážu: nadmi měch,
ne-li, oprátku ti dáme,
viset budeš jako věch!“
„Zabij mě a trýzni, chceš-li,
nehrám za veškeren svět
těm, kdo katy do Čech vešli,
třeba pány jeli zpět!“
Zlícen kníže v divém skoku
v bledou hudcovu bil tvář;
mrak se zjevil v jeho oku,
v líci rudá studu zář.
64
Vzpřímil se: „Ej, darebáci,
proti stu zde stojím sám,
leč za vaši katí práci
pořádně vám zadudám.
Tebou všem, ty loupežníku!“...
rázem dudy s ramen strh’
a v zlolajném vášně křiku
knížeti je ve tvář vrh’.
Zalilo se čelo krví;
zavýsk’ dudák: „Tak bych rád
všem, kdo vlast a lid můj drví,
po tisíce let chtěl hrát!
Rád bych věru ještě z hrobu
metal na ně ten svůj měch
za trýzeň a za porobu
děsně uhnětených Čech.“
V ráz v dudáka luza pustá
buší, bodá, svírá vaz;
němá jsou však pevná ústa,
zrakem k nebi vzhléd’ – a zhas’.
Věčný sen mu přimknul oči,
k věrným dudám mrtev kles’ –
Nebe zrudlo; na úbočí
strachem dálný stenal les.
65
Krví šuměl místo vody
polekaný říčky proud;
děsné slavil cizák hody,
vlčí kvas zde měl a soud.
Hrozno kolem; vnitř i zevně
zpustošeny ves i chýš,
leč trest boží vkročil zjevně
v zlotřilého vůdce říš.
Zšílel z rány dudákovy
na výděs svých vlastních rot;
šílel – rostly pyšné rovy –
zhynul – vymřel všechen rod.
Však ta dudákova chata
za Klatovy stojí zas;
vzmáhať se v ní záře zlatá:
dětských očí slunný jas. –
66
Hraběnka z Kolovrat.
Oj, Práchně lesy šedé,
kdo že to vámi jede?
mor z dálných končin snad?
To Huerta! V mlh lůně
na hbité nese brůně
hraběnku z Kolovrat
na Velhartický hrad.
Lup nejrůznější množe
vzal mužovi ji z lože;
k ní pomohla mu lest,
leč od ní zas v čas krátký
jed pomůže mu sladký –
a ne-li jed, tož pěst;
což lotru cit a čest! –
A syt jsa její lásky
svrh’ krasavici s hlásky
a roznésti dal kol,
67
že mladou hradu paní
vzruch srdce z nenadání
strh’ s věže v skalní dol
a šílenství a bol. –
Však hradem na to záhy
přes komnat kráčel prahy
co noc kýs hrozný zjev;
lid děl, že zavražděná
to od Huerty žena
a že je samá krev;
ó těžký boží hněv!
Že s pláčem v děsné muce
rve vlasy, vzpíná ruce
a volá do všech stran:
„Tak hroznou měrou měří
Bůh, cizákům kdo věří,
již jako hejna vran
krev pijí z našich ran!“
68
O Dobříšském bakaláři.
Ve velké Velhartické věži
mřel vězněn Pavel bakalář,
jej cizopasnou strýznil spřeží
Hoef Huerta: vlk, vrah a žhář.
Skut Pavel v železné byl kruhy,
v noc věčnou zaměněn mu den,
že nechtěl hubit české luhy
a býti Hoefa poslušen.
Jat v Dobříši byl lotrů šikem:
„Ej, kacíř písař, při sám Bůh!
no, švarným budeš kyrysníkem...“
smál Huerta se dobrodruh.
Sem meč a bambitky a koně
a kyrysnický stejnokroj!
chceš ostruhy? Nu, pojď si pro ně,
jen srdnatě a chutě v boj!...“
69
„Mám vznešenější práci, jinou,
než hubit města, pálit vsi,
jež zemi na ňadra se vinou,
již zbědoval a ztýral jsi!
Mně buditi jest hrad i chatu,
by stavěly se na odpor
psům zlatem vyzdobených katů
i loupežníkům z dálných hor!“
„Aj, mudřec hodující s bohy!
Já učím jinému a líp!
Mým vojskem žák i mistr mnohý
zkroť, shrbil se a uši schlíp’.
Ty pérem z brku učíš psáti,
já pero z oceli dám, věř,
jím budeš pěkně šermovati
a predikantskou shánět zběř.
Dám lancouchů tě v první řadu
a na kacířský vezmu hon,
buď v sedlo sedneš si, buď vzadu
tě připnu koni na ohon!“
„To můžeš, proti zemi rodné
a bratrům stát mě neuzříš,
můj meč jich srdce neprobodne,
sám sobě v hruď ho vtisknu spíš!
70
Mě víc než smykot divým ořem
by trápil žalný vlasti vzdech,
až poznala by, jata hořem,
že mučit pomáhá ji Čech!
Že vraždí vlastní sourozence
a rabsky v kmetu seká leb,
že pánům s hlavy trhá věnce
a z torby chudých krade chléb!
Že pálí vsi a hubí setí,
že nikdy nemá zlata dost,
že matkám od prsů rve děti
a knih posvátný loupí skvost!...“
„Aj, zpupný smělče, zvykneš záhy!
Sem štandartu, spěš, přísahej!...“
„Ba ne! já umru bez přísahy
a Čechem, děj se juž co děj!...“
„I vizme, co ten zbojník praví!
Hned, chlape, do kabátce vlez! –“
a v temeno mu buší hlavy –
„hle, kousat chce, ten český pes!
Či strachem se ti třese brada?“
„Mně? Věru, v boji odrost’ jsem,
když anhaltská nás stihla zrada,
byl desíti jsem soupeřem.
71
Má levice je v lokti chroma,
leč pravá ruka – zkus a suď –
líp mečem mluví než já rtoma;
pojď, kdo dřív komu protkne hruď!“
„Pryč! tebou nepotřísním meče,
ta výzva urážkou mi jest;
tož odpros, chlape, ale kleče,
sic ucítíš, co zmůže pěst!“
„Ne, toho se ti nedostane,
ty’s bez potyčky bídně pad’!...“
Tu zrak Huertův vztekem plane,
a ruka bije v před i v zad.
„Tak mně, ty lidovode chlubný?
nuž do ulice!... Chaso, spěš,
z vrb pruty v ruce! Tlucte v bubny!...
Šat s těla, cháme! Řadou běž! –“
Ač nachovými krůpějemi
kryt Pavel klesl vysílen,
přec nebyl mezi dráby všemi,
kdo jediný by slyšel sten. –
Vztek vzňal se v Huertově hlavě:
,,Nuž, jinak zkrotíme tu sběř;
v mém pevném hradě na Šumavě,
tam změkneš jako máslo, věř!“
72
A do Velhartic na řetězu
jak zbojníka ho vedla stráž...
„Spusť mosty, chaso, něco vezu,
co v hradě tom mi uschováš!
Až na dno hladomorné věže
jej vrhněte! Tam, chlape, zhyň;
hnij, jak si přeješ: stoje, leže,
neb s ještěry se v klubko viň! –“
Zle strádal Pavel žízní, hladem
a vlhkou za lože měl zem,
leč zbožná píseň zněla hradem:
„Buď, Pane, naším mstitelem!“
Hoef smál se, ale v krátkém čase
jej děsil Pavlův hlasný zpěv
a při hře, pitce, hodokvase,
i v spánku psí mu jitřil krev.
Klel, zuřil, lál a v žalář dolů
dal střílet, aby Pavel zhas’,
leč k hrůze lidu, tkaná z bolu
ta píseň zněla zas a zas.
Strach Hoefa jal i chásku jeho,
jak stín se ploužil sláb a chab...
„Vsuj okov, chaso, pustíme ho,
ať ke všem čertům jde juž chlap!
73
Když nezkrot’ ani mezi hady
a nebyl střelen, volným buď! –“
Však nešel. „Zůstanu juž tady,
až vyzpívám, co chová hruď.
Zpěv otců lotrasy-li mučí,
pak, Bože, prodlužiž můj dech,
ať po staletí ještě zvučí
až za hranice volných Čech!“
Čas drahný svatá píseň zněla,
jí šílel Huerta a prch’,
leč duše lotrova se chvěla,
až boží soud ji v peklo svrh’. –
Ač Velhartice v troskách smutí,
mně posud zbouří se tu krev,
a na Huertu vždycky s chutí
můj český odplivne si hněv.
74
Pobělohorský privilej.
Hraběnka z Biglio v ranní čas
těší se z ptačího lovu,
z Kolovrat Jáchym a Maradas
provází vznešenou vdovu.
Maradas, vysmáhlý starý sup,
rovně má střiženou bradu;
fintí se, zdobí si vetchý trup,
paní chce s bohatstvím hradu.
Kyrysník, ctný Jáchym z Kolovrat
rytmistrem druzí ho zovou –
mladý je, zavděk však vzal by rád
bohatou hraběcí vdovou.
Po boku panině, v čele všem,
syn jede mladý a dcerka,
po břehu Vltavy návratem
chvátají do Rožmberka.
75
Komoni řehtají v lesů šum;
sokolník vesele zpívá,
s paniných vrkočů průvodcům
v líce šlář hedvábný splývá.
Bohatě protkaný jeho lem
synkovi ve tvář se vtíná;
pohněván stranou chce s komoněm,
škube jím, komoň se vzpíná.
Vzpíná se, – zatáčí; duní břeh –
hrabátko svrženo v brodě...
„Přeběda, pomozte v hrůzách těch,
synáčka vyrvete vodě!“
Vizte, jak zmítá jím proudu vzdor,
do prostřed řeky ho bere,
nadarmo slabounký dětský tvor
do vody bije a pere.
Zvedá se pacholík, voda též...
„Hrozno! Ó Bože, ó Bože,
kdes který z pánů a sluhů? spěš,
z říčného dítě vznes lože!“
Nikoho není tu ven a ven –
nerad svůj život kdo vsadí –
Maradas, Kolovrat, každý jen
na místě pomoci – radí.
76
Zas hoška stopila vody zbůj,
paní lká zděšeně: „Běda!
nikdo-li za pána život svůj
z šlechty a holoty nedá?
Stříbro a zlato i statky měj,
Hrady i Rožmberk k tomu!
Ach, lide, vzmuž se a zachovej
dědice jasnému domu!“
Nikdo!... Tu střelmo, jak křídla pták,
ramena rybák v proud noří,
voda však silnější; ubožák
vzpírá se – div zrovna tvoří.
Doploval; jonáčka chytil v čas,
zvěd’ jej a v loktí ho nese,
tyčí se, přemáhá vody kvas,
stařec to, hle, jak se třese!
Vystoupil z peřeji, k paní spěl.
„Živ-li?“ „Živ! sotva však tuší,
na srdci jeho jsem ruku měl,
poslyš jen, posavad buší.“
„Buď Pán Bůh pochválen, živ je, živ!
Šťastný jsi, rybářský kmete,
vděčnost má v život tvůj na podiv
růže a radosti vplete!
77
Kolik máš dětí? mluv!“ „Osm jich,
vnoučků však půl kopy věru,
tíže a starosti v časech zlých
o všecky k srdci si beru.
Z prospěchu vodou však nebřed’ jsem,
nelačním za život zlata,
soucitem s tebou a hošíkem
byla jen duše má jata!“
„Hodný jsi, ale tak jako tak
odměna kyne ti štědrá,
nechci, bys v starobě všelijak
z nevděku hmoždil svá bedra.
Přijď jen!“... A zajela na svůj hrad,
Maradas po jejím boku:
„Více než ty jsem, paní má, rád,
dědic že vyváznul z moku.
Uprchlo všecko, jak těžký sen;
nyní zas šetři si zlata,
vynes’-li hraběte rybák ten,
byla to povinnost svatá.
Na Tvých kdo statcích, ten rab je Tvůj,
nemůže jinak být ani;
přemýšlej, rozmýšlej, uvažuj –
neplýtvej jměním, má paní!“
78
Přišel kmet, uslyšel panin vzkaz:
„V desky dar vzácný ti vložím,
v řece, slyš, lovit smíš v letní čas,
pokavad teče mým zbožím!
Chytej vždy jedenkrát za týden,
svým abys pomohl z nouze,
ovšem ne na vrš a na čeřen,
na drobnou udici pouze.
Vděčen-lis? Nuže, juž k dětem spěš –
avšak i to jest mi říci,
z kořisti na hrad vždy doneseš
všecko, co stopy je zvíci!“
Hluboko sklonil se šedý kmet:
„Mníš snad, že cti nemám kouska,
za tu svou službičku abych hned
týdne směl chytit až hrouzka?
Setři přec statkův a střevlí svých,
což pak by řekli tam v Praze,
život že lecjakých poddaných
ceníš a platíš tak draze!
Vímť já, že poctou je našich dnův
celému českému lidu,
pro blaho cizáckých panáčkův
pod mečem umříti v klidu.
74
Ostatně k čemu mít o mne strach,
mámť já už od Jíry krále,
že mohu loviti po řekách,
kde chci a co chci a stále!“
Hrdě se vztyčil a odcházel,
nedbaje dvořanských řečí;
chvíle té všech, kdo na hrade dlel,
byl rybák o hlavu větší. –
80
Žebrák
Zvolna nícen vzplanul hbitě
boj na Bílé Hoře,
z Čech den druhý na úsvitě
bylo rudé moře;
lid mřel v žalářích a v tichu
lesních skrýši hlady,
za to hýřil u přepychu
Anhalt, vůdce mladý.
V Novém městě Vídni blíže
Ferdinand jej hostí,
tam má zrádný Anhalt kníže
všeho do sytosti;
koně, ženy, chrty, sluhy,
les i hojnost zvěře,
a když chce, i pro soudruhy
z Víně zlato béře.
81
Z lovu se kdys za večera
Anhalt vracel k městu,
v tom mu v plášti z houští šera
muž zakročil cestu,
šedý tvaru vojenského
kryl mu širák hlavu
a na straně střechy jeho
znak byl českých stavů.
„Hlad mám;“ děl, „můj pane vůdce,
s ženou bloudím v kraji,
v Čechách o nás ,zeměškůdce‘
pramálo teď dbají;
ondy v tvém jsem sloužil pluku,
ale dnes mi třeba
mnohem míň; měj štědrou ruku,
pane, dej mi chleba!“
Anhalt, v sedle níž se kloně,
muži ve tvář zírá,
levou rukou drží koně,
pravou bičík svírá;
šlehá muže: „Luzo pustá,
tak mne ctíš? aj, řekni!
Chleba-li tvá lační ústa,
pokoř se a smekni!
Pokryly se hněvu mrakem
vojákovy tváře,
v hrdopýška bodal zrakem
plným děsné záře;
82
plášť setřásla paže chabá,
vzdorně hruď se zdouvá –
pyšný Anhalt jako baba
s koněm nazpět couvá.
Tajemnou v ráz sevřen mukou
na muže zří dlouze –
hle, ten místo statných rukou
pahýly má pouze;
jimi – při tom nohou dupe –
Anhaltovi hrozí:
„Smeknout mám, aj, čím, ty supe?
Tak jsme v Čechách mnozí!
Dobrodruh je na tom lépe,
dobře se mu daří,
leč co dalo štěstí slepé,
právo náhle zmaří;
bez rukou jsme, na zrádce však
jinde sílu máme,
nezhynou-li na oprátce,
tož je udupáme!“
83
Rekrut.
To byly v Čechách děsné hony,
když týral vlast, až ztrnul cit,
ten král, jejž šňůrou od záslony
chtěl vlastní otec uškrtit;
jenž holí býval bit i pěstí,
než země vrhl do neštěstí;
ač velkým zván, přec že byl lhář,
i po smrti mu vrhám v tvář.
Ó žel, že nestalo se, věru,
jak První Vilém na tom stál
by ve Frankfurtě pod sekeru
svou tvrdošíjnou hlavu dal,
než Kladsko vzal a Slezsko celé,
by drábi měli živitele,
a v ňadrech hostě klam a lež
vtáh’ do vlasti nám na loupež.
84
Vše pleně, co mu stálo v cestě,
až k Nise přišel se dvou stran,
a Čechy zhubit chtě v tom městě,
dral mocí do jeho se bran;
leč vrchník Rajský odhodlaně
děl: „Juž jsou zde, tož vtrhnem na ně;
ty Brandeburky zmůžem snad?!“
Však nezmohli, a Rajský pad’...
Klíč Slezska zlatý maje v spárech,
té noci ještě jako tchoř
při loupežích a při požárech
táh’ v Kladsko a vzal Ratiboř,
leč sláb jsa lidem, za vojíny
bral ženám muže, matkám syny;
což přísahy mu? těm se smál...
„Je zákonem,“ děl, „co chce král.“
Tak k Dušníkům kdys přišel z rána –
rost hřeben mu i rostla ráž:
„Mne, lide, za svého měj pána,
a doplň pluky mé i stráž;
sem, všickni, sem! Že odpor zmohu,
to přísahám zde Pánu Bohu;
jste moji – bude celá říš –
kdo neposlechneš, uvidíš!“
Šli někteří, leč prchli mnozí,
však schytáni jsou napořád,
a Bedřich úšklebně jim hrozí:
„Já ukáži vám, co je řád,
85
že na palicích vlas vám vstane!“...
„Ach, odpusť nám to, mocný pane,
a vřaď nás, když to musí být...“
A Bedřich: „Hle, jak zkroť ten lid!“
Leč jeden vzdorovitě stojí...
„Ty neprosíš? Proč? Odpověz!“ –
„Já, pane, nemám duši dvojí
a nechci v nepřátelskou směs;
jsem svůj a Čechem krví, tělem,
jak mohu s vlasti hubitelem?
Ne ne, Bůh chraň! Leč hned chci jít,
až královna mě bude chtít.“
„Jak? Co že? No, jsem při kuráži;
hej, lazebníku, rychle spěj,
zde na té levé dolní paži
mé jméno chlapu vypíchej,
a hodně velké, rychlým spěchem,
by věděl chám, že není Čechem,
že rodný jeho země kus
už královnin má soupeř, Prus!“
Hned mládci šat byl stržen s těla;
ač bránil se, byl přemožen,
a cizácká co zpupnost chtěla,
v ráz stalo se. – „Zda je to sen?“
vzkřik’ jun. „Hle, u ran Krista věčných,
znak hnusný z písmen začátečných
a pruský orel znaku spod –
ne ne! To klam! Ne ne! To svod!“
86
A hněvem statná hruď se třese,
že znamenán jest jako brav
a ve svalech znak Prusův nese;
i skáče zlícen v Němcův dav,
a vyrvav palaš prvé stráži,
sil vzmachem uťal znak i s paží,
ji králi k nohám vrh’ řka v spěch:
„Zde je tvůj znak; teď jsem zas Čech!“
Jak skály stojí pruské voje,
a hrůzou ztrnulý dí král:
„Lid takový mít v tísni boje,
kdo potom by mi odolal?
V mém rychle obvažte jej stanu,
on krví smyl svou robskou hanu;
víc v Čechách takých-li jak ten,
pak marný boj! – Ven z Kladska, ven!“...
87
O kmetu Václavovi.
Zlý byl to čas, když Bedřich král
vpad’ do Čech jako sup
a vítězem blíž Prahy stál,
leč posud malým se mu zdál
ten vzácný jeho lup.
Chtěl více mít; i dostal zvěst,
že Daunův statný voj
blíž Brodu na pozoru jest;
tu znova snoval tajnou lest,
jak by mu vnutil boj.
Jsa pánem půlky země již,
v čas touží sklidit žeň;
jest lačen lupu na nejvýš:
chce Čechy, Moravu – ba říš
a míří na Vídeň.
88
Leč pražskou bitvou polekán
Daun od Brodu šel zpět,
a Průsak dravci touhou hnán
v ráz změnil vojenský svůj plán
a za Daunem se zved’.
Než Dauna v poli neviděl...
Zda silen jest či sláb,
rád nad jiné by vědět chtěl;
kdo poví? Tu kmet Václav jel,
a Bedřich starce lap’.
„Hej, zvěstuj, odkud přicházíš?“
a zbraní míří naň...
„Nu, od Kolína, však ty víš!“
„Je Daun tam..?“ „Nevím, pusť mne již!“
„Ni kroku!...“ „Nech mne!...“ „Staň!“
„Tak na mne? Nadarmo se ptáš,
já ovšem něco vím,
ty ďáblí úmysl však máš,
jak zahubiti národ náš,
a proto – nepovím!“
„Že ne? aj, hleď, zde peněz vak,
ten z půle bude tvým,
když naznačíš mi jen tak tak,
kde s vojskem Daun je, rychle však!...“
„Daun? Věru nepovím.“
89
„Jak že? nuž, uvidíme hned,
zda budeš na svém stát!..stát!...
Hej, desátníci prvních čet,
sem na hřbet chlapu každý pět,
až bude padesát!“
I vykonáno na rozkaz,
a Bedřich v hněvu zlém
ptal poznovu se zas a zas:
„Mluv, starče, pokud ještě čas!“
a vztek se vzmáhal v něm.
„Já nepovím! Či jsem tvůj špeh?
dle vůle se mnou rob,
jsem prosťák, ale dobrý Čech
a věren v poslední až dech,
ba dál, až v temný hrob!
Jdi, přesvědč se, leč nežádej,
bych zrádcem svých se stal,
tak každého z nás Čechů znej –
však někdo přec tě vyzve v rej,
jímž zkrotneš, uhlídáš!
Mne nepřinutíš nikterak,
to v odpověď ti buď,
co zlato mi, co smrti mrak?
nechť vzteká se tvých ňader drak –
Bůh přec mu protkne hruď!“
90
„Tož nepovíš? –“ „Ne!“ – „Dosti s ním,
sem mušketýrů šest,
tři v leb, tři v hruď!“... Šest ran a dým –
kles’ stařec s křikem: „Nepovím!“
To krátká o něm zvěst.
Leč v čas, kdy Václav zastřelen,
jest sřaděn Daunův lid,
a lestný Prušák druhý den
byl u Kolína povalen,
z Čech vytepán a zbit.
91
Doslov.
Ať jak chci vzpírám se a zdráhám
a naschvál ustavičně váhám,
přec nemohu svých nechat dud;
když den se kloní ku večeru,
vždy bezvolně je k srdci beru,
bych zahnal duše stesk a trud.
A kdybyste mi říše dali
a císařem mě udělali
a přioděli v zlatohlav,
nic za milou bych nevzal chvíli,
v níž těšit mohu ty, kdo kvílí,
a plašit jejich stesků dav.
A kdybyste mi dudy vzali
a ruce na zad uvázali,
já roztrhl bych každý svaz;
měch vyplatil bych třeba hlavou,
jen kdybych chvilku před popravou
směl vroucně zadudat si zas!
92
A kdybych, přečkav všecka muka,
byl svatým jak Jan z Nepomuka
dle vážných papežových slov,
ni za to věru, zpěvák chudý,
své duše nezapřu, a dudy,
ty vezmu s sebou v klidný rov.
Ať zrobíte jej v šírém poli,
ať blíž těch chrámků po okolí,
ať v horském lese pod stromem,
vždy klidně budu spáti všude,
jen dáte-li, co ze mne zbude,
v tu milou, svatou rodnou zem!
Snad na hrob nezdobný a nízký
lid blízké usedne si vísky
neb za večera zpěvný pták;
a chcete-li mně nápis dáti,
než jiný dudák se vám vrátí,
pak napište tam asi tak:
„Zde leží dudák z Pošumaví,
vlast nechtěla mu nijak z hlavy
a s ženou dětí v ráji dvé;
to bylo vrchem jeho štěstí,
je v duši měl, zbraň otců v pěsti
a na srdci ty dudy své!“
93
OBSAH DÍLU III.
III. DĚJE.
O Vilémovských uhlířích9
O králové Janě13
O primasu Ondřeji Puklici18
O Petru Dulíkovi22
O Raméově verbování32
O Valdštýnovi88
O bitvě Bělohorské48
O Berkovi z Dubé68
Jak jsme dudali do bitvě na Bílé Hoře60
Hraběnka z Kolovrat67
O Dobříšském bakaláři69
Pobělohorský privilej75
Žebrák81
Rekrut84
O kmetu Václavovi88
Doslov92
[95]
Podstatnější omyly tisku:
Svazek I, strana 97, sloka I, verš 2, má státi pad’, ne pad’l,
svazek II, strana 96, sloka 3, verš 2, má státi keř, ne kéž,
svazek III, strana 15, sloka 4, verš 6, má státi helmic, ne helm.
V básních z roku 1865 v II. sešitu na stránce 63 v sloce 5, verši 1 má státi podej, ne prodej.
E: až; 2002
[96]