O Petru Dulíkovi.
Když tažný komoří týrán bývá,
tu druhdy uzdu rozkouše:
jde v jihu o tom žalostivá
zvěst o Loreckém ze Lkouše.
Od Blatné asi na sto honů
jsou Šamonice prostřed lad,
v jich tvrzi vlád’, leč bez zákonů,
pan Lorecký, a lid měl hlad.
Děl rychtář Dulík: „Milí braši,
těch našich útrap vždy je víc,
čert Lorecký nás mocí plaší
z těch našich rodných Šamonic.
Tu třeba ujednati v skoru,
jak umírniti panských ran,
tož sejděte se podál dvoru
dnes o půl noci pod jasan. –“
22
Ač cesty zavál sníh i pole,
kdo přislíbili, přišli přec,
a na jasanu sněti holé
jim v ústret krákal krkavec.
A rychtář mluvil: „Nuže k práci,
už mluvte! Třeba dobrých rad;
zda nemá z nás kdo supplikaci
snad na královský donést hrad?
Dýl snášet nesmíme té sloty,
vždyť víte, že z vás ten i ten,
když koní neměl do roboty,
sám do pluhu byl zapražen. –“
„Chceš ke dvoru? Hm, nejsme hloupí,
snad pánům věřit máme? nač?
vlk od vlka přec neustoupí,
my sami pomůžem si radš.“
„Však jak? Kéž k úlevě pán svolí,
tak nemůže to jíti dýl.“
A na to Žíka: „Nejlíp v poli
mu kroják vrazit v býčí týl.“
„No,“ Maroušek dí, „na mou věru
to zasloužený by byl trest...“
„Já dal bych za to na ofěru,“
děl Vacek zas a svíral pěst.
23
„Nač s lotrem míti milosrdí,
i dětem hlavy sražme všem,
vždyť stejně čertovinou smrdí
kluk Zdeněk s klukem Adamem.“
„Což, ve spaní je ruče skolme,“
dí Žíka, „lepší noc než den.“
„Ne,“ Dulík zas, „děn k smíru volmevolme,
noc k vraždě lotřík volí jen.
Hned ráno promluvím s ním znova,
nač smrt? Dřív prosby každý dbej,
snad pomohou nám dobrá slova,
a ne-li, pak Bůh pomáhej!“
A o vánočním hodu s druhy,
jak poddanské by přání nes’,
stoup’ do síně: „Což, neseš dluhy“,dluhy,“
děl Lorecký, „chci mít je dnes!“
„Hm, dluhy – dluhy, milý pane!...“
„Snad ne? co složiti máš, slož!“
„Jak seženem co, hned se stane,
leč teď nám pohádkou je groš.
Je nouze s bídou, pane, všude;
ty robotu chceš, děti král –
tož počkej!“ „Dost, jak chci, tak bude,
já nestrpím, bys odmlouval.
24
Plať!...“ „Nemám, desátky nám rostou
a robot též je stále víc;
i špaček má svou budku prostou,
leč sedlák nemá zhola nic.
Pryč vyženeš ho, když se zlobíš –
a ty – hm – zlobíš se co den,
tak stále hůř a hůř nám robíš,
a marně prosí ten i ten.
Hleď, krásnou paní máš i děti
a statku, všeho dost a dost,
víc nežli naše roční setí
sní za den s tebou častý host.
Slyš, svaté vánoční jsou svátky,
v nichž přišel světu Messiáš;
dej ždibec lidských práv nám zpátky,
vždyť pro Boha to vykonáš.
Buď měkčí přec v tom svatém hodu,
v němž zrozen Pán, jenž dal svou krev
ne za několik panských rodů,
i za naše; tož zkroť svůj hněv.
Buď vrchností nám podle Boha,
vždyť jemu budeš účty klást,
slev něco z předností svých mnoha
a odpusť z dávek aspoň část.
25
Jsi při džbánu a v dobré míře –
kéž také prosbám přístupen –
a při bratrské s námi víře,
tož slyš, ať žehnáme ten den.
Buď milosrdný k svému lidu;
byl’s zajat v Turcích drahně let
a víš, co je to snášet bídu,
když v jařmu prahne hruď i ret.
Ta láj, jak říkáš, bude vděčna,
věř, pane, upřímně to dím,
jeť trýzeň naše nekonečná,
a dále za mír nestojím.
Slev, pro Bůh, něco na robotě,
než všecka se ti zjítří ves,
sic umřít v žaláři neb psotě
všem jedno bude pak, to věz!“ –
„Jakže, ty zlořečená láji,
mně prosíc hrozíš? kliď se ven!
víš, jak mé rány dopadají...
Já ulevit? no počkej jen!
Čí v plénky zavíjet tě máme
a hudbou plašit stesk a pláč?..
A na tebe, ty svůdný cháme,
zvlášť upletu si karabáč.
26
Dost laskav vládnu na své tvrzi,
leč Adama a Zdeňka mám,
ty na svižnější metly brzy
pro Šamonice vychovám!“ –
„To ne! Ač chýš jen máme chudou,
víc hochů v ní je, na mou čest,
ti líp než my se bránit budou,
jen počkej, až jim ztuhne pěst!“ –
Jak drak vstal Lorecký. „Ej cháme,
ty na pána chceš poštvat ves?
ras vzdorovitý vaz ti zláme;
hej, chaso, s dědkem do želez.
Sem, Zdeňku s Adamem, své kuše
sem, postřílejte onu spřež,
však žádný sedlák nemá duše;
kdo můžeš, tluc je per a řež!
Jen za mnou, viz!“ A z kovu džbánem
bil v Dulíka; ten židli chyť,
a rval se rychtář se svým pánem
a s tvrzní chasou selský lid.
A roste vášeň, roste vřava,
hněv rozmáhá se odporem;
zbit Dulík džbánem do krvava,
a Lorecký ťat toporem.
27
Tu mrtev klesá sedlák s cepem,
tu s bradaticí panský dráb,
a výstražný v tom boji slepém
hlas Petrův zniká chab a sláb.
Vzdor panské večeřadlo boří,
zlý sedláci dnes mají hon,
zář v nebi plane, dvorec hoří,
a na Čížové duní zvon.
Než k hodu nevolá, ó běda!
leč k bitce, k vraždě shání lid;
ten sekeru, ten kosu hledá
a k tvrzi spěchá vášní zpit.
A vniká v žen i dětí skrýše
a všecko vraždí jeho vztek,
co v Šamonickém dvorci dýše,
ať kmet to je, ať parobek.
Hle v krvi tonou hoši oba,
i chránící je sluhů prs;
jak mračný příval roste zloba –
a bez pánů je stará tvrz.
A vypity jsou s vínem sudy,
a rozbita je nádob směs,
a vypáleno všecko všudy,
leč posud neskončen je děs.
28
Lid, hýřiv při Loreckých víně,
zpit znova, hrozný slaví kvas,
tyč s hlavou nosí po dědině
a volá, zpívá zas a zas:
„Když Bůh nám nechtěl přispět v nouzi,
my sami pomohli si dnes!
Ej, zhyň, kdo lidskosti se zpouzí,
zhyň jako Lorecký, ten pes!
Psa zběsilého hlavu nesem’,
dřív kousal, teď už nekouše;
nám srdce vzplálo pod pačesem,
a toho neměl ze Lkouše.“
A vášeň lidu nemá břehů,
a děsně zvučí jeho zpěv;
a kolem tvrze v bílém sněhu
strach hostí se a rudne krev.
Však Dulík hlasněj volá v davy:
„Dost! Skončili jsme při tu zlou;
zde zbavil jsem vás vlčí hlavy,
a v Blatné za to složím svou!“ –
Šel dudák od Šamonic k Písku,
a Petr Dulík mimo šel...
Kam, Petře?“ „Spasit naši vískuvísku,
což nic jsi o ní neslyšel?“
29
„Ba slyšel, slyšel, rány boží,
až v hrdle tajil se mi dech,
i paní zabili tam v loži;
však, pročpak ty máš taký spěch?“
„Já udat se jdu v Blatné soudu.“
„A druzi?“ „Nemám druhů, věz,
já za několik plachých bloudů
sám pokuty bych neunes’?“
„A což pak Maroušek a Žíka
a Vacek?“ „Nevím, leží kdes,
snad panská zbodala je dýka,
a ne-li, prchli někam v les!“
„A proč se kryjí v lesa šeru?“
„Hm, z bázně, myslím, z bázně jen,
vždyť v celé vsi, až na mne, věru,
lid napořád je nevinen!
Já sám nechť práva žertvou klesnu,
mně pouze zaplatit je dluh,
a v mučírně-li jenom hlesnu,
ať zatratí mě věčný Bůh!
Sám pomstil jsem ty křivdy steré
a řády porušil a klid,
já sám; mně kat nechť život bere,
já sám vším vinen jsem, ne lid!“
30
„Sám, Petře, sám?“ „Což nemám síly
za jiných deset? Sám a sám!“
„No, Bůh té posilni v zlé chvíli,
já památkou ti zadudám!“
31