O primasu Ondřeji Puklici.

O primasu Ondřeji Puklici.
Do Budvojova města zas za volných šel jsem chvil, kmet Puklice kde v dávný čas vší obce hlavou byl. A co jsem z řečí dědů stih’ a z kroniky co mám, to k hanbě lidí zlotřilých vám znova zadudám. Ač Puklice ctný ven a ven jak skála k Římu stál, přec souvěrcům byl odporen, že jednal, jak chtěl král. Že nesvolil, by v kostelích naň kletbu metal kněz, že krotil Němců hněv a pych a zpupných činů směs. 18 Mstou farář Ondřej hořel jen, Šváb Rabenhaupt vzal zbroj a na Puklici rozzuřen ved’ městské luzy roj. A jako vrozeno je psům, jak vlčí zvyk a mrav, na primátorův hnal se dům ten rozkacený dav. Plob vzdorem, Prindl zášti hnán v dům vnikli s chátrou žen, a Puklice byl z lože rván a v loubí vyvlečen. Chtěl mluvit; toužil zjednat klid, leč v hrdle znikla řeč; bylť Rabenhaupt jej za hruď chyť a vytasil naň meč. Hněv Němci lomcoval a vztek; kněz Mondi patřil k nim, i křičel: „Smí ten pacholek snad rušit, co chce Řím?“ Ej, ukažte mu zuby jen, vždyť kacířský to rab, kdo náš jsi, vzmuž se, nože ven a píchni ho a zab’!“ 19 A z luzy Hans Aufunddahin výš širočinu vznes’ a sek’ Puklici v kapalín až krvácel a kles’. I týral laik ho i kněz, a Němec veškeren, a v primátorské síně vlez’ a skrádal lup a plen. Byl na kacíře v městě hon, až Rabenhaupt se lek’ a na velký dal zvonit zvon, by mírnil sběře vztek. Když přes noc požár vzpoury zkroť a vystřízlivěl vrah, tu Rabenhaupt, psí vůdce rot, i farář měli strach. A psali králi – měli chvat – a omlouvali čin; král odpustil jim, zato jat byl vrah Aufunddahin. Hnal na špalek ho Čechův hněv, jak baba chlap se chvěl; pes katův schloptal jeho krev, leč, chudák‘·chudák scepeněl – 20 A Mondl katem vymrskán den druhý z města zběh’ a hladem štván a kletbou hnán kdes na Šumavě zdech’. – 21