Jak jsme dudali po bitvě na Bílé Hoře
Stojí hora blíže Prahy,
na té hory zprahlou zem
pil Čech srdce purpur drahý,
Němec jásal vítězem.
Zachvěla se Praha strachem;
v čele loupeživých rot
Bavor kníže v letu plachém
ztekl hradby o překot.
Do všech síní hradu vlezl,
což mu právo, což mu vzdor,
patnácte set vozů vezl
plných plenu do Bavor.
Vyjel k Mníšku – jsou to spěchy
k Březnici a do Klatov,
zdařilo se změnit Čechy
rázem u veliký rov.
60
Zadumán jel na svém oři,
snil o slávě příštích dnův
a co doma sobě stvoří
z naloupených klenotův.
Snil, jak bude divem země,
velikým jak bude slout,
nedbal, z Čech že znělo temně
v jeho nitru moře pout.
Nedbal, že ho v srdci píchlo
něco jako hrozný had;
k vozům zřel a všecko ztichlo;
má se kníže lekat snad?
Nikdy!... „Chutě, lide, s místa,“
volá s koně, „ruče dál,
dnes z vás každý dozajista
víc – než Fridrich, Zimní král!“
Zasmál se; dál vozy jely
kolem Klatov do Všerub,
stříbro, zlato odvážely...
hrozné vozy – hrozný lup!
Při Úhlavce za Klatovy
stála skromná horská ves,
na nizoučké její krovy
větve skláněl starý les.
61
Jedna chýžka vyběhla si
skoro cesty na pokraj;
žel, jaké to zřela časy:
všude cizí sběř a láj. –
Bylo pozdě při večeru,
těžké vozy sjely v dol,
zaznělo to z chýžky věru
jako výkřik, pláč a bol.
„Slyš, ký žal se kolem šíří,“
kníže dí a s koně slez’,
„rychle za mnou, officíři!“
A juž za ním vojska směs.
V chatě smutných žalob davy
dud provází teskný zvuk:
„Podlehly jste, jasné hlavy,
náspy vzaty, zničen pluk.
Blíže Hvězdy jste mi lehli,
věrní druzi; vše to tam;
Češi padli, Uhři sběhli,
a já hynu sám a sám.
Síňka pusta, holy nivy,
v horách těká pláč a strach –
kde’s, mé dítě, kdo tě živí?
vždyť i ženu zmarnil vrah.
62
Tebou světlá byla chata:
samé slunce, samý jas;
plnilať ji záře zlatá
pohledů tvých zas a zas.
Ale teď? Teď temno všade,
samá bolest, samý žal;
ó ty cizopasný hade,
Bůh tě znič!“... a zastenal.
„Hle,“ dí kníže, „české vzdory,
straší zde,“ a brvy stáh’
a jak k Praze s Bílé Hory
hrd přes chaty kráčí práh.
„Hej, dudáku, zanech lkání!
Slyšíš, ruče sebou hoď,
jechej s námi; při dudání
z pustých Čech nás vyprovoď!
Pláč tě zmoří; chutě, směle,
vojenských si písní hleď,
do Mnichova převesele
mě a moje vozy veď!“
„Jakže, vy jste Bavoráci,
již nám vyloupili zem?
vám mám hrát? ne, k také práci
nepůjdu ni s provazem!“
63
„A ty musíš, smělý chlape,
vést nás zvykem českých čet,
při dudách se dobře šlape;
neotálej, vzhůru, hned!“
„Ne, tak dud svých nepokálí
český dudák, při sám Bůh,
přísahal jsem svému králi,
co mi cizák dobrodruh?“
„Dost, sic dudy rozkopnu ti,
nepůjdeš-li; hned se stroj!“
„Ne a ne! Mne nepřinutí
lancouchova řeč ni zbroj!“
Dupnul Bavor: „Zpupný cháme,
v posled kážu: nadmi měch,
ne-li, oprátku ti dáme,
viset budeš jako věch!“
„Zabij mě a trýzni, chceš-li,
nehrám za veškeren svět
těm, kdo katy do Čech vešli,
třeba pány jeli zpět!“
Zlícen kníže v divém skoku
v bledou hudcovu bil tvář;
mrak se zjevil v jeho oku,
v líci rudá studu zář.
64
Vzpřímil se: „Ej, darebáci,
proti stu zde stojím sám,
leč za vaši katí práci
pořádně vám zadudám.
Tebou všem, ty loupežníku!“...
rázem dudy s ramen strh’
a v zlolajném vášně křiku
knížeti je ve tvář vrh’.
Zalilo se čelo krví;
zavýsk’ dudák: „Tak bych rád
všem, kdo vlast a lid můj drví,
po tisíce let chtěl hrát!
Rád bych věru ještě z hrobu
metal na ně ten svůj měch
za trýzeň a za porobu
děsně uhnětených Čech.“
V ráz v dudáka luza pustá
buší, bodá, svírá vaz;
němá jsou však pevná ústa,
zrakem k nebi vzhléd’ – a zhas’.
Věčný sen mu přimknul oči,
k věrným dudám mrtev kles’ –
Nebe zrudlo; na úbočí
strachem dálný stenal les.
65
Krví šuměl místo vody
polekaný říčky proud;
děsné slavil cizák hody,
vlčí kvas zde měl a soud.
Hrozno kolem; vnitř i zevně
zpustošeny ves i chýš,
leč trest boží vkročil zjevně
v zlotřilého vůdce říš.
Zšílel z rány dudákovy
na výděs svých vlastních rot;
šílel – rostly pyšné rovy –
zhynul – vymřel všechen rod.
Však ta dudákova chata
za Klatovy stojí zas;
vzmáhať se v ní záře zlatá:
dětských očí slunný jas. –
66