O bitvě Bělohorské.
Zadudám vám, lidé milí,
o krvavé ondy chvíli,
doprovodím dudy slovy,
jak jsem chytil po dědovi. –
Zle vám bylo, moji zlatí,
po té bitvě u Záblatí,
a přec ještě meškal v dáli
nový král... Už pojeď, králi!
Přišel skvostně vyfintěný,
chabá loutka hrdé ženy:
zdobný, štíhlý – z brusu nový
panák dcery JakubovyJakubovy.
48
Než zasedl s pány k radě,
hodokvasil v pražském hradě,
prázdnil konve, prázdnil číše,
a s ním chlapi různé říše.
Jedli, pili, hodovali...
máš to chasu, pane králi,
avšak Tilla sotva sklepe;
pít než bít se umí lépe.
Líp než do nepřátel v seči
do koláčů bodá meči,
víc než při bitvě a stráži
po krčmách jest při kuráži.
Líp než s mečem do kyrysu
bodá v plnou zvěři mísu;
víc než vraha na útoku
kypré ženy tiskne k boku.
Pít a jíst!... Ej, krásné doby;
král se baví, králka zdobí;
na pojíždkách kavalíři
a vojáci doma hýří.
Dnes hod v hradě, zítra nový
u Teifiovy sličné vdovy;
neníť hezčí ženy v světě
po králové Eližbětě.
49
Eližběta, sličná paní,
tone doma v milkování:
švárným pánům zlaté kštice
z ručky dává rukavice.
Každý baví se a lení;
Huerta však Písek plení;
jeho lid vše vraždí, seče,
až Otava krví teče.
Zle! I z Rakovnické strany
zní to smutně jako hrany,
bašta za baštou se kácí –
vítězi jsou Bavoráci...
Otevřete, páni, zraky,
nad Prahou se snují mraky,
zabíhají k Bílé Hoře,
bude bouře, bude hoře!
Běda, běda, kdo to zkusí!...
či jsou děla? či jsou kusy?
či jsou kusy, či jsou děla,
jež se proti sobě sjela?
Děla jsou to; v straně dvojí
k veliké se bitvě strojí,
Maxmilián Bukvoy, Tilly
potrojným se proudem slili.
50
Anhalt s Čechy noční chvíle
spěchá, letí k Hoře Bílé;
na vrchu jsou, než se dení,
zemdleni a vysíleni.
Ale pluky přec se řadí;
vůdci staří jsou i mladí:
Hollach s Šlikem, Kaplíř s Bulmou...
kéž dotěrcům hlavy srubnou!
Čechům v patách cizák všaký:
Ital, Španěl, kde byl jaký,
Francouz, Polák s Němcem stylým,
každý klobouk s pérem bílým.
Jsou tu lidé různých zemí,
Tilly vůdcem nade všemi,
zvuk jich jmen tak zcela nový,
že Čech ani nevysloví.
K polední se blíží době...
stojí vojska proti sobě,
kdo as počne boje chvíli,
Hollach, Anhalt či snad Tilly?
Velí Tilly v útok prvý,
jeho jezdci tonou v krvi;
mladý Thurn je tře a ničí.
„Ó Maria!“ Němci křičí!
51
Dobrý boj, však lepší, stkvělý
tam, kde mladší Anhalt velí;
útočivá jeho chasa
ničí náběh Marradasa.
Ulekli se Bavoráci,
jak jim Anhalt řady kácí,
v poctivicích srdce měli,
z pole vratmo uháněli.
Běží posel k jejich pánu:
„Zle je, rána stíhá ránu,
voj tvůj prchá, v krvi tonem,
a Ty zpíváš s Fic-Simonem.
S Fic-Simonem Jezovitou,
zříš-li pak tu srážku lítou?
prvních pluků první čety
utíkají bez muškety.
Druh rve druha, šiky mate.
zabit leží statný Platte,
Breuner zajat, jeho lidi
v útěku jen spásu vidí.
Spěš a vel jim, snad se vrátí,
sic Ferdinand Čechy ztratí,
a z Tvých Bavor poušť se stane...
neotálej, milý pane!“
52
Vévodova tvář se mění,
jak by uťal, nechal pění,
šel, by znova řadil sbory,
s ním klášterník s Karmel hory.
Mnich Fra Scalzo sivých zraků,
s čelem plným ryh a mraků,
nesl se slzami v lících
obraz vzatý v Strakonicích.
Byla Matka Krista Pána,
bez očí a popíchána...
„Patřte,“ děl, „jak české hloží
zohavilo Pannu Boží!“...
V pravé třímal čepel břitký,
volal, hrozil: „Nazpět, dítky,
na kacířské měřte lebi,
odplata vám kyne v nebi.
Však ne v nebi jen, i tady;
v Praze hojnost zlata všady,
zpět, ach zpět, mé drahé děti!“...
A zas k druhým četám letí.
„Mstěte pýchu!“ A jak vzteklí
Bavoráci v Čechy tekli;
nebyla jen Němců síla,
ale vášeň zhovadilá.
53
Boj se hatí, chrabrost klesá,
bubny víří, Tilly plesá;
chrabrost klesá, boj se hatí,
smrtí odvaha se platí.
Zle! Na křídle levém, pravém
hynou Češi v boji dravém;
pravé křídlo Kratz jim trhá,
na levé se Bauer vrhá.
Kaplíř, Šlik, dva lvové jaří,
statně zhoubný útok maří,
lest však, jak by vzali rohem,
snuje Anhalt s Hohenlohem.
Jako bouře černomraká
padá v Čechy síla všaká;
děla vzata, náspy vzaty,
žoldáci se mění v katy.
Verdug všecko rve a dusí,
rube vůdce, bere kusy,
s ním Medici touže chvílí...
„Victoria!“ volá Tilly.
Zbity Čechů drobné roje,
všecko prchá v strachu z boje;
Hofkirch s Šlikem, jízdy hlavy,
u Hvězdy zas v šik se staví.
54
Tu Verdugo: „Bít se chcete?
zbraň sem, pardon dostanete!“
„Nechceme ho,“ mužně děli,
„volní duchem, padnem těly!“ –
Do tří hodin se tu bili,
poraženi vítězili,
poslední své země stráží
zahynuli s mečem v paži.
Haberufeld – tvář žalem bledá –
na vraného koně vsedá,
letí jako šipka z luku,
raněn na hruď tiskne ruku.
Kvapí, běží v síně hradu:
„Při dobrém jsi, pane, hladu,
na Hoře však padli mnozí,
zbytek prchá! Bohpomozi!
České pluky krutost ničí,
a v Tvé číši víno syčí,
české pluky zkáza jímá,
a tvá spitá hlava klímá.
Českým plukům zle se děje,
a Tvá choť se s pány směje;
pluky zradou poraženy,
a ty’s loutkou chabé ženy.
55
Stráž Tvá – běda!... pospěš medle –
junáci jak horské jedle, –
nepustili mečů z pěstí,
všickni padli; kruté zvěsti!
Slyš, jak trubka lká a vzlyká...
jali Šlika praporníka;
Anhalt chycen od Vallonů –
a já sám, viz, v krvi tonu!
Všecko mře a siná strachem!...
Don Verdugo s Teuffenbachem
korunu i žezlo Tvoje
císařovi nesou z boje.
Kornis s Uhry v divém lovu
letmo pádí ku Smíchovu,
jejich ruce bez čepelů –
což dbá Kuman našich želů!
Utíkají podle zvyku,
máť je Turek v stálém cviku;
meč Václavův připni k pasu,
vzmuž se, vzchop se, vrať svou chasu! –“
Dohovořil, zvěst kdo nesl,
ranou – žalem k zemi klesl,
znova prsa zrudla krví,...
děs zřel hostům zpod obrví.
56
Od stolu vstal Bedřich špity,
strach jej vyhoup’ na kůň hbitý,
však už u Strahovské brány
lid mu klne porubaný.
Zděšen v jinou dal se cestu,
k Vratislavi prchal městu;
rychle jedou, jedou kvapem
plné vozy s prázdným chlapem.
Do Prahy když Tilly vstoupil,
co kde bylo, znova loupil;
kdo k nám přišli dobrodruhy,
hrabaty jsou na den druhý.
Máme jich tu, chvála Bohu!
kam jen šine člověk nohu,
všude na ně vrazí, všudy...
Opatrně, milé dudy!
57