Pojď! Kdo volá? Žití! Nuž zde jsem! – –
Kráčím tmou; svět mořem zdá se býti,
zhynu-li? či z bouře vlnobití
hrst mi květu dáš, jež chvilku voní,
nežli mlhy rosu v tvář mi sroní:
pláč za mládí zlatým červánkem.
Pojď! Kdo volá? Mládí! Nuž, zde jsem!
Vím, že nejvíc zář tvých očí svádí,
leč kam bujné nožky tvoje pádí,
růže kvetou – po nichž srdce stůně –
jako rty tvé žhavé, plné vůně
s konejšivým duši plápolem.
Pojď! Kdo volá? Láska! Nuž, zde jsem!
Ach tvůj úsměv přetvářka je, maska,
vím, že první zaplaší tě vráska
a že vzkřiknu: „Lépe by se stalo,
kdyby srdce rázem za své vzalo
prvních políbení požárem!“
Pojď! Kdo volá? Štěstí! Nuž zde jsem!
Zjevem mnil jsem tě, ne pouhou zvěstí,
usedlo’s mi ondy na pelesti
dětské postýlky, dnes zas tě zřím,
směješ se – leč já již nevěřím,
nešťasten tvým byl jsem údělem!
Pojď! Kdo volá? Právo! Nuž, zde jsem!
Svár tvým druhem, tvorstvo hněvem dravo,
z lidské krve chceš být jenom zdrávo,
za tebe má člověk život dáti,
na smrt bít se, na smrt bojovati?
Nuže staň se, třeba proti všem!
Pojď! Kdo volá? Světlo! Nuž, zde jsem!
Kéž bys s božstvím soucitu se střetlo,
než bys v hloubku lidských ňader slétlo,
zkad bys vzneslo každé jeho hnutí
činem dobra, písně na peruti,
svět jež plnila by hlaholem.
Pojď! Kdo volá? Krása! Nuž, zde jsem!
Srdce s nadšením ti v ústret jásá,
zář tvá pel v květ lidských duší střásá;
v bojovníku tvých se stavím šiky,
nebojím se hany, ani dýky,
tvým jsem manem, tvým jsem nohsledem!
Pojď! Kdo volá? Země! Nuž, zde jsem!
Ve mně ukrýváš se přetajemně,
Tvůj jsem prach, a vše, co klíčí ve mně;
k síle své chceš nazpět moje žití,
v svůj zas klín jak matka chceš mi vzíti,
nuže, obejmi mě, v hrob mě vem!