Zlatá Praho! S hrudí rozechvělou
u Tvých nohou bledou kloním tvář,
prostou píseň – ne, svou duši celou –
pokládám Tvé slávy na oltář;
neodmítej pěvce ze zátiší,
kojeného krásou ve Tvých zdech,
ač co v noci v ňader zkvetlo říši,
rozvanul mu první rána dech.
Zlatá Praho, pohádko má tklivá,
plná luzné krásy, plná vnad,
jako vesna růží pamětlivá,
slétající s kouzly do zahrad;
každý vzhled Tvůj nadšením mne zvedá,
každý budí písně ručí zdroj,
hruď však jara postrádá a nedá
dosti květů Tobě – na ústroj.
Na hornatém stolci kyprých svahů
vysníváš Svůj tisícletý sen,
mučenník stál na každém Tvém prahu,
ku svobodě světlem odkojen;
jeho krev vší ovlažila nivu,
na níž nesvár měl svůj hodokvas,
Tvých mohutných dějin při odlivu
zaúpěly věky, obzor has‘.
Nejsi-li všech sokyň velebnější?!
nezdobí-li Tebe zdrojem svým
dcer nejkrasší pošumavských skrejší,
ovíjíc Tě pasem nádherným,
nelíbá-liž paty Vyšehradu,
jenž Ti snouben, hrdý sníživ týn?
nešepce-liž družkám jeho radu:
„Vtulte se juž v hebký matčin klín!“
A přec, matko, Tvoje snivé tváře
nevýslovný ukrývají žal,
vždyť z té skvoucí nad Tvou hlavou záře
ostrý, trnový se vínek stal;
posud záští zrak svůj kosý mračí,
svárem sílí ňadro plné zlob,
leč juž marně! víc Tě nezatlačí
v tři sta roků přichystaný hrob!
Nech Tě dravosť šperků oloupila,
divý čas bil úpletí svých hřiv,
z moře slz vždy čarovná jak víla
vznesla jsi se věkům na podiv;
v Tobě čelo věnčí, ňadra zdobí,
v Tobě peruť tříbí jarý duch,
touže vzlétnouť k slunci nové doby,
na hvězdami věštců zkvetlý luh!
Však Tě zase přiozdobí cele
klenot žezla, skvostné řízy lem,
jak ty mosty vyklenuty směle
nad velproudu Tvého ramenem;
to jsou ony ducha mosty zlaté,
po nichž sjíždí síla u věd chrám,
vědomí by číše vrchovaté
nazpět nesla mrtvým končinám.
Srdce vlasti, jak Tě duch můj něží,
nechať dravý pohubil Tě věk,
však tu čárnou korunu sta věží
ve prah nestrh‘ posud žádný rek;
nechať po pás topila Tě v krvi
vášní rozkacená šelma zlob,
k blankytu jsi obrátila brvy,
a k Tvým nohám padal vítěz – rob!
Z myšlének Tvých zvlněného moře
plamen činů šlehal šíř i dál,
k slunci nesa pěvců bílé oře,
kdo byl z Boha, šťastně doplaval;
a jak mile ze všad nyní zvučí
vroucí písně s nebe spadlých lyr,
při nichž dítě modlitbě se učí,
slavným činům junák bohatýr.
Velebností Tvojí, Praho, v žase
zdrcen zkrotne zloby dravčí řev,
až stolistou růži slávy zase
upevníme na Tvou korouhev;
však už vlaje nad šikem Tvých kněží,
kteří v ruce palmy, v očích lesk,
zlatem, v mysli hlubinách jež těží,
vpisují se do věčnosti desk.
Nedbej zloby! Kolem Tebe stojí
věrnosť hradbou, právo drží štít;
nechať lítosť v plamenech se rojí,
skráně Tvé nám nesmí porušit;
Tebe, matko, rváti nedáme si,
pokud hymnem hlaholí Tvá řeč;
božských práv i ďábel sám se děsí –
růže trní má a volnosť meč! –
Nechať na Tvých ňadrech vykrvácel
nadšeného lidu pyšný květ,
nechať každou hlavou kat již kácel,
mřel král ducha, zdárných činů svět,
přec vše marno! Těžké zlaté klasy
vzrostly divem z nachu hrdin těch;
šlechty není, však nač třísnit řasy?
rodíť se nám zpod doškových střech!
Hle, jak skvostné paláce si staví,
s okřídlenci jezdí v sboru mus!
Těm už nelze korun strhnout s hlavy
dravou smečkou popravcových hrůz;
hle ty zdroje, jimiž žízeň hasí:
umění a věda! Jaký šum
síly s krásou! Nápoj ten nás spasí,
pijte, pijte, leťte k nebesům! –
Nuže, Libuše sne zkamenělý,
kveť a rosti v čárnou velebnosť!
jak dřív vrazi před Tebou se chvěli,
tak ať chví se zpupnosť, hněv a zlosť;
kveť a rosti! Tábor českých dětí
zahalí Tě ve své lásky plášť,
před střelami slávy Tvé nechť sletí
v propasť zapomnění svár a zášť!
Nechať stíny nad Týnem se vznáší,
vanot jejich perutí nechť vzdech,
juž svým zjevem ducha nezastraší:
za svůj národ žil i zemře Čech;
z rodných lip v čas laury vykouzlíme,
Pantheony ze ztracených chat!
Slovanská Ty Praho, Český Říme,
kveť a rosti, slávou vrchovat! –