JAN MĚSTECKÝ.
143 .
Městecký Jene běsný,
ký srdce tvé žral hnis,
že nad pomysl děsný
pych konával jsi kdys.
V zlob rozkaceném roji
vyl’s jako vzteklý pes,
hned byl jsi pod obojí,
hned Římu v klín jsi kles.
Hned v záští pálil’s mnichy,
svou milou černou zvěř,
hned přes Táborův líchy
táh’s pálit Sudoměř.
43
Jak prázdný klas ses klátil,
byl’s Táboritů vrah,
až cepy v prach tě zmlátil
Jan, k Skalici když táh.
Hned krále zbýt chtěl’s zradou,
hned Žižky úkladem
a činem svým i radou
byl protiven jsi všem.
Sem tam ses viklal stále,
hned husitských střeh’s chat,
hned dávals Římu k chvále
Tábory spalovat.
A mrskal’s, kdo jen v tichu
pěl Bohu Husův zpěv,
ač sám za spousty hříchů
měl’s mrskat se až v krev.
A v chrámě svém, pse pustá,
jsi kališníky pral
a pro hostii ústa
jim roubem otvíral.
Dal’s z kalicha pít herce,
když v jejich chrám jsi vjel,
44
a s kalem do vědérce
jim hlavy potápěl.
To drábi pít jim dali
a plesnivý jíst chléb,
ač sám měl’s pít ty kaly,
by netřeštila leb.
Měl’s utrýzněných k chvále
sám v chřtán si tisknout roub,
než s kletbou nenadále
čert vzal tě v pekla hloub.
Cos nečinil sám prve,
teď ďábli činí snad –
lid pravé české krve
ti klne posavad.
Jak ondy na Opočně,
dí pověst tak i dnes,
v tvém zámku každoročně
tři noci straší pes.
Pes příšerného líce,
jenž kňučí ďábly štván,
jak ty, když u Skalice
byl’s Žižkou vymrskán.
45
Pes žhavě poulí oči
a vyje jako běs,
až půlnoc v den se stočí, –
kdo asi jest ten pes?
46