SKULTETUS.
1620.
To nebylo jen lotra kus,
spíš tisíc lotrů v jednom kusu,
ten poběsilý Skultetus,
a tys ho snesl, lide Husů!
K nám přišel s Falckým Fridrichem,
sám ďábel byl mu vůdcem v chůzi
a rádcem, jak by hubil zem’
s cizáckým výmětem své luzy.
Co uměním kdys lid i král
do pražských chrámů snes’ a kaplí,
vše vzteklý Skultet vynést dal
a jeho holomci to lapli.
134
Chrám Vítský zpleněn jiných spíš,
vše obrazy i sochy vzaty
i velký s Kristem zlatý kříž
i knihy nádherné i šaty.
Vše prznil, hroby otvíral
a ve dne v noci do nich chodil,
co cenu mělo, pod plášť vzal
a židy na kup toho vodil.
Pak den a noc a noc a den
vše s chlapy k svému krbu vlekl,
v skříň ukryl chytře zlatý plen
a kostmi pečeni svou pekl.
Co uchováno pět set let:
kov drahý, umělá tkaň tkalce,
buď zničeno, buď jako tret
v dar dostal zlotřilý chám z Falce.
Skvost maleb, rozželen jejž skryl
ctný Hanuš z Feldu, zděšen z pychu,
jak pes Skultetus vyslídil
a trhal při surovém smíchu.
Co nezničil, nes’ do Němec
a za dukáty zašantročil;
135
cizáku dobrá každá věc, –
to účelem mu vždy, kam kročil.
Chtělť zošklivit i Karlův most,
kříž vyvrátil tam s tělem Krista:
„Ať k lazebníku jde ten host,“
děl Skultet, „zde buď dráha čistá.čistá.“
„Králová nechce vidět,“ děl,
„to obnažené chlapské tělo,“
ač vilný zrak vždy rád je měl,
když s králem koupat se jí chtělo.
Tak řádil Skultet, kam se vrh’,
nic v chrámech nezůstalo málem,
až s cudnou královou kams prch’
i s „rekem“ z Falce, zimním králem.
Šel! Nebo ho snad ďábel vlík’ ?
Zdaž lepší zasluhoval osud?
Je lotrem každý fanatik!
A jako bylo kdys, je posud!
136