DON MARTIN HUERTA.

Adolf Heyduk

DON MARTIN HUERTA. 1620.
Hle, Velhartice! Chraň nás Bůh! Blesk boží do nich sjel, zde řádil ondy dobrodruh Huerta vyvrhel. Měl kozí vousy, oslí leb – no, Pánbůh s námi – dávno zheb’! Však dlouho dost svůj prznil věk; čert vzal ho; křičel: „Mek, mek, mek!mek!“ Kdys v Nizozemsku krejčím byl a páraje kýs šev říz’ v něco – panský hmyz to byl – a Martin smlsal krev; „Mám panskou krev,“ děl, „panskou ctnost!...“ však mistra jala taká zlost, 140 že zlícen pod záda ho sek’ a Martin úpěl: „Mek, mek, mek!“ Však Huerta měl v zadku čest, tož jednou z rána prch’, na cestách pomohla mu pěst, až v lotříka se zvrh’; i přišel k nám, kde z lupu kvas svým drábům strojil Maradas, a před tím vetchý klobouk smek’ a prosil: „Pane, mek, mek, mek! Zlou cestou, pane, – slyšte jen! – hlad v drobech se mi zlíh’, jak náprstek vám hlavu mám, jak podšívku mám břich; leč mistrný jsem umělec; viz, umím metat kozelec a křičet, že by čert se lek, jak pravý kozel: Mek, mek, mek! Ač nejedl jsem měsíc juž, přec silen jsem jak lev, v div polknu myslivecký nůž a shltám podešev; i na hlavě vám umím stát a jako kohout kokrhat 141 a vděčným budu celý věk jak pes, jak kozel... Mek, mek, mek!“ – Když ošacen byl vpřed i vzad, hned vstoupil v řady rot a pyšen nebral již, jen krad’ a loupil o překot, a jenž mu ještě z domu zbyl, v kout všivý ranec zahodil a nůžkami jej v nitro sek’: „Zde lež a množ se! – Mek, mek, mek!“ Don Huerta měl ostrý čich a dlouhý kozí pysk; by vykrmil svůj prázdný břich, lid selský hnět a tisk’; dal starý nabrousit si kord a do Vídně šel na raport, pak často jazykem nás sek’; kam, nelze říc’ však... Mek, mek, mek! I netrvalo dlouhý čas – dvé prakratičkých let – již nosil jako Maradas harasný epulet, ač kazajku měl plnou lat, než Thurn mu střihl na kabát, 142 že do Písku až křídla vlek’ a stále křičel: „Mek, mek, mek!“ V tom kabátě si pyšně ved’ a kroutil rudý knír; že uměl s koni zacházet, byl z něho kavalír; teď v ostruhách – dřív chodil bos – na dobrou stopu vztyčil nos a chyšku-li kde v poli ztek’, děl: „Hrdinou jsem! Mek, mek, mek!“ Když v takou vzrostl důstojnost, zas na Čechy si houk’, dal k palaši si žlutý chvost a péro za klobouk; co lapnout bylo kde, to lap’, byl šatem pán, leč srdcem chlap; kdo smál se tomu, toho sek’, a prchal křiče: „Mek, mek, mek!“ Tak vůdcoval: krad’ lidem všem, kam na cestu se dal, hněv jeho rudým kohoutem na střechách kokrhal; lid chvěl se v cestě jako list, když na své pomocníky hvízd’; 143 vždyť koho potkal, toho svlek’ Don krejčík „Petrovský“ – mek, mek! Byl zbožný, modlíval se rád a kamokoli vjel, vždy k slávě boží napořád lid český zabíjel; kde zatéhozlatého co v domech stih’ hned kázal zrobit na kalich, by pálený pil z něho lék vojsk generál, don – Mek, mek, mek! A jako každý pravý rek čist býval na mravech, před nejsvětější Pannou klek’ a k nejsvětštější leh’; když krásu hadím zrakem stih’, hned prašivý v něm chtíč se zlíh’, a bahnem snů ho táh a vlek’ a vilně křičel: „Mek, mek, mek!“ Však víte, kterak vad’ a sech’ kraj podšumavský kdys, když pominulým psem tam vběh’ a v srdce se mu vhryz’; i psil se, kňučel, kousal, vyl, leč dřív, než výprask utržil, 144 i mrtvým rubáš s těla svlék’ na pytle loupežné: mek, mek! Převzácnou družinu měl juž Don Martin, zbojný chlap: jed, kata, frejířku a nůž, až Velhartice lap’; kam kočičím svým okem šleh’, ne stohy jen, i poval zžeh’ a zachechtal se samoděk: „Což nejsem vůdce? mek, mek, mek!“ Rád chlubíval se z plných plic: „Jsem nepřítelem škol, leč k víře obrátil jsem víc než Pavel apoštol!“ To ovšem byla pěkná řeč, však měl-liž Pavel katův meč? a krad-li všecko v požitek jak Martin, šlechtic, mek, mek, mek? Když vyschl, náhle o svůj věch, jejž duší zval, se bál, tož na ohromný peněz měch své tělo přivázal; pak z rance svého z dávných chvil dvé starých cihliček si skryl 145 v svůj kavalírský opasek a zpovídal se: „Mek, mek, mek!“ Leč pekelníkům všaká tíž jest hloupostí a v žert – než Martin zlíbal svatý kříž, vzal do spárů ho čert, jej spoutal k sobě ohonem; a děl: „Sem, krejčíku, jen sem, nač zubů jektání a brek?“ – a zrzoun na to: „Mek, mek, mek!“ Však dřív, než ďábel duši vzal, již cizácký ten lev hnát matce Praze odkázal a Písku kotel střev; leč zvrátila se všecka zem tím dárku jeho zápachem a strašidlem v náš přešel věk don Martin všivák: „Mek, mek, mek!“ Noc každou musí z hrobky ven – tak velí pekla vzruch – a kozlem chrámu na hřeben se drápe jako duch; i vříská, křičí všemu v smích: „Mek, mek, já jsem se v kotli zlíh’, 146 smrad z něho do kozla se vlek, já jsem tím kozlem: Mek, mek, mek! Mek, mek, jsem kozel Huerta, dřív vysoko jsem stál, teď pacholkem jsem u čerta a kozlů generál; tři věky už, řad hrozných let, chlív pekla musím poklízet; čím větší je můj vzdor a vztek, tím hořím víc! Mek, mek, mek!“ 147