Hle, Velhartice! Chraň nás Bůh!
Blesk boží do nich sjel,
zde řádil ondy dobrodruh
Huerta vyvrhel.
Měl kozí vousy, oslí leb –
no, Pánbůh s námi – dávno zheb’!
Však dlouho dost svůj prznil věk;
čert vzal ho; křičel: „Mek, mek, mek!“
Kdys v Nizozemsku krejčím byl
a páraje kýs šev
říz’ v něco – panský hmyz to byl –
a Martin smlsal krev;
„Mám panskou krev,“ děl, „panskou ctnost!...“
však mistra jala taká zlost,
že zlícen pod záda ho sek’
a Martin úpěl: „Mek, mek, mek!“
Však Huerta měl v zadku čest,
tož jednou z rána prch’,
na cestách pomohla mu pěst,
až v lotříka se zvrh’;
i přišel k nám, kde z lupu kvas
svým drábům strojil Maradas,
a před tím vetchý klobouk smek’
a prosil: „Pane, mek, mek, mek!
Zlou cestou, pane, – slyšte jen! –
hlad v drobech se mi zlíh’,
jak náprstek vám hlavu mám,
jak podšívku mám břich;
leč mistrný jsem umělec;
viz, umím metat kozelec
a křičet, že by čert se lek,
jak pravý kozel: Mek, mek, mek!
Ač nejedl jsem měsíc juž,
přec silen jsem jak lev,
v div polknu myslivecký nůž
a shltám podešev;
i na hlavě vám umím stát
a jako kohout kokrhat
a vděčným budu celý věk
jak pes, jak kozel... Mek, mek, mek!“ –
Když ošacen byl vpřed i vzad,
hned vstoupil v řady rot
a pyšen nebral již, jen krad’
a loupil o překot,
a jenž mu ještě z domu zbyl,
v kout všivý ranec zahodil
a nůžkami jej v nitro sek’:
„Zde lež a množ se! – Mek, mek, mek!“
Don Huerta měl ostrý čich
a dlouhý kozí pysk;
by vykrmil svůj prázdný břich,
lid selský hnět a tisk’;
dal starý nabrousit si kord
a do Vídně šel na raport,
pak často jazykem nás sek’;
kam, nelze říc’ však... Mek, mek, mek!
I netrvalo dlouhý čas –
dvé prakratičkých let –
již nosil jako Maradas
harasný epulet,
ač kazajku měl plnou lat,
než Thurn mu střihl na kabát,
že do Písku až křídla vlek’
a stále křičel: „Mek, mek, mek!“
V tom kabátě si pyšně ved’
a kroutil rudý knír;
že uměl s koni zacházet,
byl z něho kavalír;
teď v ostruhách – dřív chodil bos –
na dobrou stopu vztyčil nos
a chyšku-li kde v poli ztek’,
děl: „Hrdinou jsem! Mek, mek, mek!“
Když v takou vzrostl důstojnost,
zas na Čechy si houk’,
dal k palaši si žlutý chvost
a péro za klobouk;
co lapnout bylo kde, to lap’,
byl šatem pán, leč srdcem chlap;
kdo smál se tomu, toho sek’,
a prchal křiče: „Mek, mek, mek!“
Tak vůdcoval: krad’ lidem všem,
kam na cestu se dal,
hněv jeho rudým kohoutem
na střechách kokrhal;
lid chvěl se v cestě jako list,
když na své pomocníky hvízd’;
vždyť koho potkal, toho svlek’
Don krejčík „Petrovský“ – mek, mek!
Byl zbožný, modlíval se rád
a kamokoli vjel,
vždy k slávě boží napořád
lid český zabíjel;
kde zlatého co v domech stih’
hned kázal zrobit na kalich,
by pálený pil z něho lék
vojsk generál, don – Mek, mek, mek!
A jako každý pravý rek
čist býval na mravech,
před nejsvětější Pannou klek’
a k nejsvětštější leh’;
když krásu hadím zrakem stih’,
hned prašivý v něm chtíč se zlíh’,
a bahnem snů ho táh a vlek’
a vilně křičel: „Mek, mek, mek!“
Však víte, kterak vad’ a sech’
kraj podšumavský kdys,
když pominulým psem tam vběh’
a v srdce se mu vhryz’;
i psil se, kňučel, kousal, vyl,
leč dřív, než výprask utržil,
i mrtvým rubáš s těla svlék’
na pytle loupežné: mek, mek!
Převzácnou družinu měl juž
Don Martin, zbojný chlap:
jed, kata, frejířku a nůž,
až Velhartice lap’;
kam kočičím svým okem šleh’,
ne stohy jen, i poval zžeh’
a zachechtal se samoděk:
„Což nejsem vůdce? mek, mek, mek!“
Rád chlubíval se z plných plic:
„Jsem nepřítelem škol,
leč k víře obrátil jsem víc
než Pavel apoštol!“
To ovšem byla pěkná řeč,
však měl-liž Pavel katův meč?
a krad-li všecko v požitek
jak Martin, šlechtic, mek, mek, mek?
Když vyschl, náhle o svůj věch,
jejž duší zval, se bál,
tož na ohromný peněz měch
své tělo přivázal;
pak z rance svého z dávných chvil
dvé starých cihliček si skryl
v svůj kavalírský opasek
a zpovídal se: „Mek, mek, mek!“
Leč pekelníkům všaká tíž
jest hloupostí a v žert –
než Martin zlíbal svatý kříž,
vzal do spárů ho čert,
jej spoutal k sobě ohonem;
a děl: „Sem, krejčíku, jen sem,
nač zubů jektání a brek?“ –
a zrzoun na to: „Mek, mek, mek!“
Však dřív, než ďábel duši vzal,
již cizácký ten lev
hnát matce Praze odkázal
a Písku kotel střev;
leč zvrátila se všecka zem
tím dárku jeho zápachem
a strašidlem v náš přešel věk
don Martin všivák: „Mek, mek, mek!“
Noc každou musí z hrobky ven –
tak velí pekla vzruch –
a kozlem chrámu na hřeben
se drápe jako duch;
i vříská, křičí všemu v smích:
„Mek, mek, já jsem se v kotli zlíh’,
smrad z něho do kozla se vlek,
já jsem tím kozlem: Mek, mek, mek!
Mek, mek, jsem kozel Huerta,
dřív vysoko jsem stál,
teď pacholkem jsem u čerta
a kozlů generál;
tři věky už, řad hrozných let,
chlív pekla musím poklízet;
čím větší je můj vzdor a vztek,
tím hořím víc! Mek, mek, mek!“