U Rájova nad Vltavou
pekelný jak duch
objevil se s cháskou dravou
Ráme dobrodruh.
S Pasováků táhne sběří
do Čech o překot,
mrav a stud se hněvem peří
řáděním psích rot.
Nechal ve vsi kapitána:
„Verbuj pro náš sbor
a pak za mnou časně z rána
dej se na Tábor! –
Jednej chytře!“ A již ruče
supem dál se nes’.
Hlasně žoldák v buben tluče,
lid jde na náves.
Stojí rotník v čele tlupy,
stůl kde uchystán,
dukáty naň lajtnant kupí,
četař s vínem džbán.
Kapitán si vousy hladí –
za ním stojí stráž –
vesničany slovy vnadí:
„Kdo chceš býti náš?
Nuže!“ – vábí staré, mladé –
„zbraně dáme všem;
viz!“ a pistol na stůl klade
vzhůru kohoutkem.
„Z těch to chodí, hoši drazí!
kule smrtí hned;
než do vás kdo kopí vrazí,
zkřehne jako led!
Nechce nikdo s naším vojem
do bohatých měst?
odějem ho stejnokrojem,
palaš dáme v pěst.
Klobouk s rudým pérem dáme,
denně vína číš;
u vojska se dobře máme,
chaso, neslyšíš?
Či se bojíš střelné rány?
neboj se jí, věz,
Krantz z Pasova talismany,
odevzdal nám dnes.
Na toho smrt marně čeká,
taký skvost kdo máš;
živ jsi, ať tě střílí, seká
chceš-li, uhlídáš!“
Ale darmo řeči mrhá;
nemnožíť se voj,
nechať zlato na stůl vrhá,
pestrý chválí kroj.
A zas křičí číši bera.
„Pojď, než bude mír,
na klobouk ti dáme péra,
k pasu bandelír.
Nuž!“ Hoch bledý k stolu kráčí,
ale couvá zas –
kapitán se hněviv mračí:
„Váháš? proč pak as?
Vidíš, dukát – dva hned – hola?
připijme si... již!“
„Nepij, chlapče,“ rychtář volá,
„duši zabíjíš!
Nepij!“... hněv mu sálá v oku –
„lidé, což jsi klat,
že si dáváš za číš moku
děti kupovat?
Nevěř, pravím, svůdci tomu,
vše je klam a lest,
dokážu to – u všech hromů! –“
a kmet zaťal pěst.
Hrdě pozved’ sivou hlavu,
k nebi hleděl výš
a juž kráčel z lidstva davu
k verbířovi blíž.
Prohlížel si kapitána:
„Pane, nejsem mlád,
div však, jímž tě míjí rána,
přec bych poznal rád.
Ukaž ňader staré střely,
odhal mi ten div,
oči mé ho neviděly
posud, co jsem živ!“
Smál se chlap „Viz, každý máme
prsa jako tvrz,
kule pod koží jsou, cháme,
ale zdráv je prs!“
„Zdráv,“ děl kmet, „jen povrch zpráhl,
nuž, teď, lide, suď!...“
po pistoli hbitě sáhl,
střelil lotra v hruď.
Pad’, a jeho na průvodce
srotila se ves;
cepy, kosy, háky, bodce
zbily vlčí směs.
A zas rychtář s mečem v ruce:
„Teď v šumavský hvozd,
tam se dočkej exekuce
Čech nezvaný host.
Na pasovské žháře vstanem
svorně s druhem druh;
já vám budu kapitánem,
generálem Bůh!
Než se Ramé shlukne znova,
buď z nás pevný sbor,
tajně v cestě do Pasova
padneme naň s hor! –“
Šli; v Šumavě bouře vstala,
cesty zbarvil nach;
pomsty lvice pobíhala
lačna po horách.
Bylo mrtvol po úbočích –
hrozná krve daň –
mrtvé zmije měly v očích,
mrtvou v hrudi saň.