V Poděbradech při mělnickém sedí
Boček z Kunštátu a z okna hledí
na Sirotky s Tábory, již prahnou
strýce Puška mstít už chvíli drahnou.
Mstitelům však nevalně se daří,
Boček každý jejich útok maří;
Sirotci i Táboři zlou prací
unaveni z Poděbrad se vrací.
Volá Boček bojovné své druhy:
„Vizte, skončen je náš odpor tuhý,
odtáhli, ej, nabruste si zbraně,
teď my do Nymburka vtrhnem na ně!
Přepadneme chámy v režných šatech;
proto už, že na mne v Kostomlatech
mstivou ruku měli napřaženu,
když jsem zmrskat strýcovu dal ženu.
To mi od těch selských chlapů díkem,
že jsem s nimi vždy byl kališníkem,
drželi se Puška, mého strýce; –
byl jsem s nimi, nebudu však více!
Odtáhli! Ted koně osedláme,
ruče, směle za nimi se dáme,
beztoho se Nymburk s námi sváří,
nečeká nás: pivo k hodům vaří!
Vaří pivo, při svatém je Havle,
nuže, chaso, nabruste si šavle,
dobré bude-li, ať záhy zvíme,
bez barvy-li, tož je obarvíme.
Ať jen vaří. K škodě nám to není,
nejsou na odpor dnes připraveni,
přepadnem’ je, natáhnem’ jim spodky,
na Tábory vzhůru, na Sirotky!“ –
Vstali druzi; bylo záhy k ránu,
Boček napřed v Bobnickou jel bránu,
také sladovnická chasa vstala,
z příkopu vod k várce nabírala.
Viděla, jak Boček skokem hbitým
k bráně mířil s koněm jankovitým,
divila se, jak je Boček smělý
a jak za ním zbrojné houfy spěly.
Nymburští se lekli: „Nám to platí!...
Přestaň, chaso, vody nabírati,
znáš vjezd Bočkův do Kostomlat prvý,
ustaň, braň se, sic zatoneš krví.
Sic zatoneš krví, jak my kdysi,
s žlutým pivem rudá krev se smísí,
do příkopu zpotácíš se maně,
nechej naběraček, chop se zbraně.
A vy v bráně buďte trochu bdělí,
jen píď země od Bočka nás dělí,
drábi Kunštátského jsou jak chrti,
opatrně, sic nás šmahem zdrtí.
Pozor dejte!“... Voj před branou zhustil,
Boček vjížděl, vrátný šraňky spustil,
vzkřikl Kunštátský... Hle, z mříže pádu
uvázlo půl koně vpřed, půl vzadu.
Rozdělen byl komoň tvrdohubý,
padl Boček sveřepý a hrubý,
mezi koně, půlkami se chvělo
od pasu níž roztříštěné tělo.
Za branou lid Bočkův zděšen couvá,
ale v bráně lidu hněv se vzdouvá,
Boček posud živ, leč marné vzdory –
sladovníků hyne pod sochory.
Pouští duši, lid se kolem tlačí:
„Slyšíš, Bočku, to nám dneska stačí,
Puškovu choť zítra, starče klatý,
uvedem zas v její Kostomlaty.
Pokoj budou od tebe už míti
bratři Sirotci i Táboriti;
třeba s čerty bral jsi o ně radu,
jak dřív s lotry v Poděbradském hradu.“