Na hrdle vlasti hadí šperk,
všem v postrach ještě dnes,
byl mstivý Zdeněk Šternberk,
ten Římem štvaný běs.
Z hrůz, úskoků a pomsty slit,
byl samý klam a svár,
měl v slunné tváři vlídný svit,
leč v srdci pekla žár.
Byl úlisný jak ráje had,
šat hedváb byl a skvost,
leč hrubstvím po všem světě snad
naň nikdo nedorost’!
Byl samý žert a samý smích,
když o dvornou šlo věc,
leč v darebáctvích peřestých
všech první umělec.
A samý prospěch byl a zisk
a samý klam a svod,
kde nehladil, tam škráb’ a stisk’,
jen o vlastní dbal rod.
Byl zarputilý zavilec,
mstou Jírovu tisk’ říš;
stál v panstvu vysoko a přec
chtěl nad krále být výš!
Vlast mořil, plenil, prodával,
jen když ho chválil Řím,
Čech odbojníka králem zval,
jenž v zemi sotva zdřím’.
Vně licoměrný katolík,
vnitř výhost víře dal;
kam vkročil, kněze s sebou vlík’,
leč při mši líně spal.
Psal Pavel Druhý: „Už se vzbuď,
a lháře Jíru zmař,
všech katolíků vůdcem buď,
pak dám ti světce zář.
Bij kališníky napořád,
moř, týrej, zas a zas,
k tvým službám bosáků je řád,
i Vyškovák, můj Tas!
Jen chtěj; mrak křižáků ti hned
na kališníky dám;
Pflug s Jednorožci už se zved’
v strach českým dědinám!
I legát s klatbou na pomoc
jde na Jiřího, nuž,
rvi, bij a žeň ho v pekla noc,
kde dávno měl být už!
Pal, nič; vždyť Matěj s námi též;
pak kraluj ty – neb on,
jen kacířskou nám vyhlaď spřež,
bych uzřel její skon!
Mým vojvodou, mým mečem buď,
jak páží Matyáš;
nechť lstí, meč Jírovi vraz v hruď.
mé odpustky už máš!“ –
Rád Zdeněk rady uposlech’
a lítil se jak vlk,
vše otravoval jeho dech,
kde stal, hlas práva zmlk’.
Co den blíž k Matěji se dral,
s ním konal: s vrahem vrah,
a Jíru týrat pomáhal
i stíhat v nástrahách.
V sled Krkavčíka žebronil,
by Čechům už se shýb’,
a třeba všecky zvěšet dal,
i jej, že bude líp! –
Že bude líp! Ó, žel, ó žel,
že Matěj tak si ved’!
Když Zdeněk lépe míti chtěl,
proč nevěsil ho hned?
Leč nepověsil! Rostl žal,
až nechtěl zřít ho Bůh;
než Zdeněk s Piem Jíru sklál,
zdech’ Zdeněk, škůdců druh.
Pán hněviv hrobu klid mu vzal,
že jinak chtěl než lid,
leč po smrti prý Zdeněk vstal
a hledal smír a klid.
Kde Malše písek, drť a štěrk
Vltavě snáší v klín,
čas dlouhý bloudil Šternberk,
či posud – jako stín.
Zda zavřel se už za ním hrob,
zda klidným dříme snem?
Leč Zdeňkovým zve od těch dob
lid škůdce semenem.