Nad hvozdy rozklenut sní nebe baldachýn
a pod ním jako gigantický duch
se tyčí Krokův kamenný a pevný týn.
Sem život veselý a pestrý ruch
a měnivý jak mnohobarvá duha
tak mnohého již přivál dobrodruha.
Tu rohy víří, víno kypí z číší,
tu hony nádherné a skvělé kvasy,
tu kupci četní, posli z dálných říší.
Teď na knížecím dvoře dlejí Sasi
a s moudrým Krokem radami se radí.
Pod krokem každého zem zalká v steny
a v řeči proudí poctivost a víra:
a v chodu, slovu poznáš bohatýra.
Jen jednoho z nich ledový zrak hadí
se nořil v půvab čarovnadné ženy
a oko plálo divé vášně plamenem
ret retu sblížit, rámě objat ramenem.
Hle! na ponebí kamenného hradu
jde moudrý Krok s věčnými bohy v radu
a na pavlánu pozlacených věží
se před ním objevila žena mladá.
Krok snivě v bílé lokty její padá
a poceluje ruměn lící svěží.
Leč chladně, bez úsměvu, beze slov
před tváří jeho lepá žena stojí.
I zahovoří k mladé choti svojí:
„Což netěší tě knížecí můj krov,
že jsi tak zadumanou, smutnou, tesknou?
V tvých očích zoře štěstí nezablesknou,
když lid kořist k nohám tobě kupí,
jež odměnou jest hrdinného boje.
Ty nejdeš, nepolíbíš čelo moje
a nepotěžkáš oštěp od ran tupý
a neodejmeš uzdu mému koni
a líce opálené slunce palem
a tváře pokálené krve kalem
víc neomýváš. – Jinak bylo v loni,
kdys obcházela uloupené vozy
a to neb ono vyžádala darem,
kdy pěvci, které vychovali bozi,
tě veselili sladkých písní čarem. –
Jsi nyní jako vábná růže, kterou
dech větru rozvívá nad suchým stvolem,
kol které jeseň bloudí s mlhou šerou,
kol které mihotavé slávy ptáče
tak teskně obletuje smutným polem
a kolem které siré štěstí pláče
jak žežulice žalně lká a pláče.
To tvoji soustrast ani neroznítí,
to tebe, Nivo, ani nezabolí,
že naše mládí, naše celé žití
jest obetkáno chmurnou žalu sítí
a smutno, jak mohyly pahor holý?“ –
Chtěl vlahou políbení osvěžiti rov,
na kterém květné poupě něhy zvadá
a dosýchá tak záhy lásky květ:
leč s tichým vzdorem, bez úsměvu, beze slov
ta vnadná žena, jeho žena mladá
dál ustoupila před ním zpět.
Již na ponebí kamenného hradu
všel smuten Krok s věčnými bohy v radu
a na pavlánu pozlacených věží
se prochází choť jeho lepá, mladá.
Na líci jako zoře ruměn svěží
se rdí a rozkvétá a neuvadá.
Jsou hedbávem ty její hebké vlasy
a černají se jako husté vřesy
na bílých skalách výslunného jihu;
jsou hedbávem ty její hebké řasy
a tmí se jako v dáli horské lesy
a rozvlní se v jednom okamihu
a zase ve prsténcích dolů splynou
kol šíje úbělové, měkkých ramen
na půvaby, jak vodní trávy řasy
na svitavý, v skal lůně snící pramen.
Tu vášnivého Sasíka zrak hadí
se potkal s vnadnou, lepotvarou kněžnou
a oko plálo divé touhy plamenem:
ret retu sblížit, rámě objat ramenem.
Když v podvečeru den své líce chladí
a noc se líbá se soumrakem denním,
tu slovem čarovným a písní něžnou
Sas okouzluje vnadyplnou ženu
a opíjí se sladkým políbením. –
Jest křehkou žena a duch z vášně stenu
tak lehko roznítí se k pomsty žáru.
I Niva myslí: – „Jedu do poháru –
a šumnou číši choť můj nahne k retu
a skončí žal můj, hoře moje v letu.“ –
Kde vášeň zahovoří takou radou,
duch činu rychle zvedne ruku mladou.
Dokončil Krok s věčnými bohy radu
a vyšel na dvůr kamenného hradu.
Sem bohatýry pozval, kupce, Sasy
a v starodávné síni strojil kvasy.
Tu jeho lechové a vladykové,
tu jeho kmetové a vojvodové
ve starobylém rodných otců kroji
na křeslech zaujali hodnost svoji.
Tu ženy lepotvaré, lepošaté
se usadily za poháry zlaté,
tu pěvců chvějné rokotaly struny.
A jak noc zamračeni sedí páni,
jak hvězdy jasné ženy kolem září
a kněžna Niva s poubledlou tváří
jest rodnou dcerou svítající luny.
Ret siná, chví se ruka, prch’ klid skrání
a duše chví se nepokoje ledem. –
Jest víno prudkým otráveno jedem!
A již se pití, jídla na stůl snesla.
Krok povstal vážně s dubového křesla
a první víno ze svatého rohu
za obět podal nejvyššímu bohu
a vládci velikému Perunovi;
když domodlil se prosebnými slovy,
když dokonal, pil ze svatého rohu
a nejstaršímu podal píti kmetu.
Pak pozlacený pohár klidně zved’,
v němž namíchán i podán mu byl jed,
a nachýlil jej k nachovému retu. –
Viz! bledá Niva jak blesk v kmitném letu
se mihla, zamihla se v rychlém skoku
a odňala mu jedovatou číši –
mdlá ruka její nezvedla ji k výši
a neschýlila k prahnoucímu retu.
Jek nastal, křik a šum a divé zvuky
svým křídlem poplašily smutnou tiši.
Třas poletoval po kamenném týně
a ruku tiskl rodné sestře – hádce.
Vrah netušený, vilný vrah a zrádce
jak vítr prchal z pobouřené síně.
Krok stál tu chvíli chladný jako z kovu
a před ním žena jeho, žena mladá.
Zrak jeho jak šíp smrti na ni padá
a ucho k vášnivému kloní slovu,
jímž zaplakala žena jeho lepá:
„Prut hanby bílá ňadra moje tepá
a líce rozdírají pohan nože,
blesk pomsty bije v lůno mého klína:
já poskvrnila čisté tvoje lože,
já jedu přimíchala v číši vína!“
Dech ledového mrazu zachvěl těly.
Krok stál tu nyní zděšen, znaven, zmámen
jak socha němý, chladný jako kámen.
Jen svaly v bledé tváři se mu chvěly,
na jilci meče ustrnula ruka;
hněv bílé čelo mrakem vrásek chmouře
jak výheň šlehal z rozjiskřených očí,
jak blesky do vod, v duši vjela muka!
Když přehnala se v rozlíceném proudu
tak netušena překvapení bouře,
Krok ve tlum ustrašených lechů vkročí
a pevným hlasem k nim tak zahovoří:
„Již tedy zasedněte, bratří, k soudu
a suďte ženu, která čisté lůže
hanebně pokálela vinou mnohou
a která nevinnosti štěpné růže
svévolně pokálela vinou mnohou!“
I zasedli, jak zasedají v sněmy,
a odsoudili Nivu slovy těmi:
„Tak našich otců trestává mrav ženu,
jež byla cizoložnou, nevěrnicí:
Dvě děvy cudné ustřihnou jí kštici
a na krb uvrhnou ji do plamenu.
Choť, jenž usvědčil ji a z všeho viní,
svou učiní ji robou, otrokyní!“
Tu obklopily cudné panny ženu,
jež byla cizoložnou, nevěrnicí,
a ustřihly jí dlouhou, hebkou kštici
a na krb hodily ji do plamenu.
Vlas dlouhý, hebký zaplál do nachova
a tmavorudým svítil kolem jasem.
Když dohořel, Krok k choti svojí slova
ta zahovořil smutným pevným hlasem:
„Ó, Nivo! země chraň tě na svém lůně
a dobré nebe líbej tě v tvář sinou
a moře tebe ukryj v tmavé tůně
a širý vesmír buď ti domovinou:
však kletba moje dostihne tě všude
a krov můj věčně cizím tobě bude!
Jdi, ženo! Vrať se domů, a tam máti
jak sirá kukavice bude lkáti.
Jdi, ženo! Vrať se domů, a tam otec
tě slzou napojí pod bílým krovem
a nasytí tě jenom kletby slovem!“