Z kosmatých lesů ježí se hřbet skal křivolaký.
Nad nimi nízko, široko, kam až sáhnou zraky,
hrnou se chvatně, vraštějí naduřelé mraky.
Dědinou děvčata, hoši
shánějí, kutí potají;
s košťaty starými, s koši
za humna spěchají.
Podoby mraků třepí se, hustnou v rušné tvary.
Kozli a kanci, ještěrky rostou z mlžné páry;
kocouři, ježci rojí se s netopýry v čáry.
V ohonů, křídel, krků a nohou spleť a smyk
jako by ráznou otěží v zmatek povel vnik' –
v sedle, hoj, babic, děv a žen – čarodějnic šik!
Po cestách, po mezích všudy
nade vsí v šeru hlučný shon;
s oklestky vlekou tam sudy,
sotva zmlk' v kapli zvon.
Sopečný poplach, splašený, rvavý trysk a cval
přes bahna, strže, chrastiny, slapy, hráze skal,
jak by se kraj kol šíleně střásal, rozchechtal!
V příšerný pohon řezavý vichr bije, fičí –
hahoj! to mrštné jezdkyně v dráhu závodničí
nutkají řízně komoně karabáči, biči.
Kmitají vzduchem suknice, roušky, ňadra, vlas,
vidlice, hřebla, pometla, pruty zas a zas.
Neživo – živo, v pekelnou zápřež strh' vše ďas!
Na kopcích shluky se tísní,
do hranic kladou smolný vích;
v zaplání jejich se s písní
proniká křik a smích.
Závratná jízda harcuje k strmým vřesiskám,
z jejichžto planin vrší se širý, spustlý chrám.
Uprostřed trůn a na něm se vrtí – ďábel sám.
Ke stupňům trůnu havěť se vrhá v prudké změti.
Smíšeny prosby, přísahy, přání, hrozby, kletí:
– „V štěstí chci hýřit, tvoje jsem, nesmím zakrněti!“
– „Všecko si vezmi, na jeden rok jen vrať mi mládí!“
– „Zlato my chcem, nechť koleje jeho v propast pádí!“
– „Spásy se zřeknem za vnadu stálou, vábnou, hadí!“
– „Žádej, co chceš, jen škůdce nám vydej v pomsty rej!“
– „Duši ti dám, zas v žhavou mně náruč uveď jej!“
– „Bezuzdnou volnost! Bezedný nám zdroj síly vlej!“ – –
Z hranic mláď košťata nítí,
zamává v kruhy, mrští v let.
V temnu se chvosty jich třpytí,
jiskry se sypou zpět.
Ďábel vše slyší; mračí se, prská, šklebí zas:
„„Dřív než co splním, zásluhy znát chci každé z vás.““ –
– „Muže já šálím, nevinnost svádím všechen čas!“
– „Ve statky pracně nabyté lidem oheň kladu.“
– „Manželky cudné zavádím chutě v chlipnou zradu.“
– „Co se jen dá – klid rodin, čest, jmění – všecko kradu.“
– „Pomluva, záští vítanou jsou mně v světě zbraní.“
– „Neduhy vnášet v příbytky, chlévy jsem vždy ranní.“
– „Sloužím jen hříchu věrně a bytně do skonání.“
– „Povrhla jsem svým dítětem v bahno neštkajíc!“
– „Zlehčuji víru, klaním se lži, mně svato nic.“
– „Muže již tři jsem zhubila; mám jich trávit víc?“ – –
Výstřely ozvou se z dáli,
prskavky nocí zasrší.
Na rahnách sudy se pálí;
v plamenech návrší.
Ďábel hned tleská, za břich se chytá, chroptí hned:
„„Družino švarná, pro všechny mám zde med i jed.
Nyní však v hody, závody vášní hybně v před!““
Mávnutím žezla balvany, sluje, zdi se tříští;
čertic a čertů zavíří z nich jak v mraveništi.
V námluvy, tance ohlušná hudba s kruchty piští.
V chumli se míhá kopyto, pata, podešev.
Z vířících těl jen prýští a kypí pot a krev.
V zhýralé zpěvy mísí se drsný skřek a řev.
Doutnají poslední duhy,
pahýly chvošťat v popeli,
v němž se jen řeřavé pruhy
chvílemi tetelí.
Ďábel teď s trůnu pokyny dává vpřed i vzad –
šotků a zmetků k službám zde trpasličí řad.
V pitvorných sklepích, kuchyních požitků všech sklad.
Ďábel jak v panské velebě drápy líbat dá si;
znova a znova nabádá v libánky a kvasy,
než se zas vřeskem kohoutím jitro mladé zhlásí.
Prořidnou zjařené davy,
jásot i vzruch se rozptýlí...
Ves i luh v klín se zas tmavý
noci již stulily.
Žezlem trh' ďábel, oněmí hudba. V hold a dík
knížeti temnot závěrný rozjikne se ryk.
Ďábel i chrám, trůn, nestvůrný shluk se tratí v mžik!