Den se krátí, temné blednou lesy,
na hlavy jim mlha roušky věsí,
s vršků sosen ozývá se časem
černý havran přidušeným hlasem.
Lesní cestou pod větvemi buků
pestré čety Valdštýnských jdou pluků,
jimi ovit v nosítkách si hoví
hrdý Albrecht, vůdce ocelový.
Bez lomozu v urychleném spěchu
kráčí voje po zkypřelém mechu,
mdle jen šumí keř a mlází kštice,
tkne-li se jich meč neb bradatice.
Bez hovoru vojsko dál se béře,
barva kabátců se tratí v šeře,
jenom někdy zachvěje se chvatem
clona lektik protkávána zlatem.
Tajemno a smutno v lese bylo,
záhy slunce do oblak se skrylo,
červánek jen, který posud neleh’,
jako krev se jevil na čepelech.
Kolem nosítek jdou dvorní páni,
vrchní pěších, jízdy kapitáni,
nejzáz všech dva nejvyšší těch sborů:
Trčka s Kinským jedou v rozhovoru.
Snědý Trčka, uzdou hově koni,
ke Kinskému vranou hlavu kloní
a na jeho rámě ruku klade:
„Nechápu,“ dí, „pane kamaráde!
Nechápu, proč se vší vojska směsí
v ty jsme odbočili temné lesy,
či pět hodin nadcházky nás spasí?
To ví Bůh, proč pospícháme asi!
Ani Seni, ve hvězdách čta nově,
o záměru neví vojvodově,
ani Ilov, milec jeho prvý,
nesčetl to s vůdce chmurné brvy.
Dumá, mlčí; pokyny ni slovy
nesvěřil se druhu, přítelovi,
Bůh ví, co se zrodí v jeho lebu,
nežli dojdem v půlnoci as Chebu?“
„Co se zrodí? Orel se to zrodí
a kam slétne, všemu zavévodí,
aby dobře bylo v času ve zlém;
možná snad, že lev to bude s žezlem!“
Zaslech’ slova prvý nad tisícem:
starý Buttler; záští škublo lícem,
od pat k hlavám změřil pány oba,
k sobě sám děl: „Vše odhalí doba!
Brzy bude konec vaší hádce;
v ,achtu‘ Friedlandský je zemězrádce,
orel vojsk, leč nad tou vaší hlavou
v duchu vidím káň už krákoravou.
Ze Stříbra juž tajnými jsem slovy
do Chebu psal listy Gordonovi;
proč ta malá nadcházka vás leká?
Důvěrník můj od rána juž čeká.
Čeká, vím, vždyť desátá už padla,
v Chebu zjásána jsou večeřadla,
jídel – vín tam hojnost, do zásoby,
vše je hotovo – i čtyři hroby!
Spěchejte jen, páni; před půlnocí
musíme být v Chebu živou mocí,
slíbili jsme za vzácné to dary:
já za Doksy, Gordon za Smidary!“
Všecko ticho zas, dál táhnou s hory
k městským hradbám Valdštýnovy shory;
a juž v Chebu první vůdce říše
s vojska plukovníky prázdní číše.
Noc se krátí, dvanáct s věže bije,
všecko posud hoduje a pije,
však kde Buttler s Gordonem, kde druzí?
spí snad, jízdou znaveni a chůzí?
Zamyšlený, s ohnivými hledy
s Kinským hovoří zas Trčka snědý:
„Věř mi, bratře, při tom dnešním plesu
divný nepokoj v svém srdci nesu.
Nevím proč a mysl marně hádá,
ale všecko vůkol na mne padá,
je mi hůř, než ondy, boj když prvý
zatopil má prsa vřelou krví.
Smutno je mi; kol sklíčené duše
všechen žal Čech ztýraných mi kluše;
tak-li mořit budem’ vlastní hroudu,
utone nám v slz a krve proudu.“
Na to Kinský: „Rve mě to, co tebe,
prachem děl se halí české nebe
a mně zdá se, na černém že koni
duše má zem rodnou v zkázu honí.“
Zaslech’ Ilov, poblíže jenž seděl,
druhů řeč, a v smíchu propověděl:
„Ale, bratři, statní škarohledi,
nejspíš se vám špatně v sedlech sedí!
Toť po dlouhé jízdě jenom mdloba,
znaveni jste, jinak zříte oba,
já však vidím, jak v té zemi naší
slunce slávy v nádheře se vznáší.
Vzhůru číše, česká sláva vstává!
Co má ústa dnes vám provolává,
zahlaholím zítra všechněm sborům:
Vivat Albrechtus, rex Bohemorum!“
Číše o číš zvučí, ruch se množí:
„Vivat Albrecht, král náš z vůle boží,
zítra budem’ ,Te deum‘ juž zpívat...
Albrechtus, rex Bohemorum, vivat!...
Nedopili, dveřmi z levé strany
řinuly se lesklé partisany,
Buttler v čele temnými dí slovy:
„Zjímejte ty zrádce císařovi!“
Hodovníci od hostiny vstali,
chopili se mečů, v boj se dali,
kopí roj však smělý v náhlé seči
mečů Valdštýnských byl pětkrát větší!
Těsnaly se zbraně do chomolu,
číše, mísy – kácely se dolů,
na stole co bylo i kol stola,
vínem v půl a krví zniklo s pola.
První padl Trčka, Kinský po něm,
v posled Ilov, mečem ťatý oněm’;
zrada na dlaždice večeřadla
porubaných bujná těla kladla.
A zas Buttler: „To je vykonáno!
Dychtiv jsem, jak zvolá Ilov ráno
a jak ten, jenž výše nad tím stropem
posavad se baví horoskopem.
Vzhůru k němu! Vyčistíme všudy!...
Nuže, Deveroux, mužně v před, jste chudý,
buďte bohat! – Deite vína sborům!
Vivat Fernandus, rex Bohemorum!“