Ztuhlo, cesty kryje sníh,
Seveřice mlčí,
nuže, chaso na saních,
rod sledujme vlčí,
v lesy, pole, dál i šíř,
ruče, chaso, ruče,
na stopu než bílou pýř
svrhnou zimní tuče!
Nebude-li vlků zlých,
máme ještě chátru:
dost kol Hradce Valdenských,
Pikhartův a Bratrů;
co nám Jiří kraloval,
všude sběř se hostí;
co kdo stihneš – proč bys dbal –
rubej bez milosti!“
Tak pan Jindřich a hned zbraň
v sáně zbrojnoš nese:
ostrý oštěp; jaký naň
vlk as nabodne se?...
„Tak, teď rychle k mýtinám;
najdeme-li stopu,
vyplatit vám doma dám
bílých grošů kopu.“ –
Jeli, jeli s druhem druh
kolem starých buků,
vesel tone les i luh
v lovčích trubek zvuku;
chasa výská, z očí fen
rudé ohně srší,
sivou hlavou kývá klen,
s habří jíní prší. –
Vyli psové průsekem
v nepokojném vzchopu...
„Vidíte-li tam i sem
podezřelou stopu?
Vlci snad!“ a pánův zor
nedočkavě plane.
„Dolů!...“ „Zavát celý bor,
zůstaň v saních, pane!
Prošlapeme směry cest –
sněhem zle se kráčí –
lovčí trubkou dáme zvěst,
tvá-li milost ráčí.“
„Dobře!...“ „A jak zvíme skrýš,
musí vlci k tobě;
ber, až hlahol uslyšíš,
oštíp v ruce obě.
Stihneme-li Valdenských,
do lesů již vnikli,
chytneme hned první z nich,
aby honbě zvykli;
pak kdos koli, klň neb pros,
padneš, k čemu hádky;
péci třeba všelicos
na ty boží svátky!“
„Dobře, dobře, tak chci mít!
V sluj i v houští vlezte,
starší svažte, prostý lid
blíže cesty věste;
jděte!“ Skončen rozhovor...
„K práci, haló, k práci!“
a v ráz fen i lovců sbor
v houštinách se ztrácí. –
Čekal Jindřich, touhou mřel –
žádný ohlas z dáli –
švarné koně sluha třel,
švarní koně ržáli;
nohou deptal ten i ten...
„Bujní jsou to oři,
lítali by celý den,
krev v nich zrovna hoří!“
„Tak to chci, tak mám to rád!
neslyšíš-li, hochu,
v dálce lesní trubky hrát?“
„Ne.“ „Tož bádej trochu!“
„Ani hlásku; v dálce hon,
pane milostivý!“
„Teď.“ „Pohřební zvoní zvon
přes hradecké nivy!“ –
„Umíráček!... Milostiv
Pán buď těm, kdo věří!
však už mi to na podiv
s tou divokou zvěří;
posavade žádná zvěst!
nedostáli slovu –
ej, tož na svou vlastní pěst
odvážím se lovu!
Vzhůru!“ Náhle oba v ráz
zaštěkali chrti...
„Slyš, to skoky zvěře as
ztuhlé sněhy drtí!
Pikart-li neb černá jest?...“
„Kanec, podle zvuku!“
„Dolů s korby, oštíp v pěst,
rychle, zády k buku!“
Vstal a mužně vzpřímil plec –
krzno brání skoku –
„Pomozte mně, chaso, přec,
váznu jako v oku...“
K pánu spěchá zbrojnoš hoch,
Jindřich oštěp nesa,
v saních stojí, zvučí roh,
zvíře běží z lesa.
Skáče Jindřich z korby ven
v sání levé straně,
komoň vzpjal se poplašen,
převrh’ korbu maně.
Kdož dbal kance! Vzkřikl pán,
až se třásly snětí;
jako vrány se všech stran
z lesa lovci letí.
Běda! Zlý byl hon a krut
na „kacířskou rotu“;
prsoma pán nahodnut
na svém vlastním hrotu;
neulovil Pikhartův,
ani zvěře vlčí...
Paní pláče: „Drahý, mluv!“ –
ale mrtví mlčí.