Dalekou poutí, po propastí lemu
o lidstva naději se podpírám,
žeť člověk vzdechů syt, již bratru svému
zahrává v pochod k světla výšinám.
Tu jiskru v duši, noc sem rozťal jitrem,
já z řevu bouře zpěv betlemský slech’,
za vedra šípů střel sem chlad si nitrem,
já děckem byl a zmlazen bral se v spěch.
Však v těchto místech mysl náhle chábne,
dál z ruky klesá spolehlivá hůl,
tu naděj dokmitla v tmě bezpůvabné,
a nahé žití mé jak v poli kůl.
Co oko vidět musí v tomto kraji,
jakť obraz člověka zde zohaven:
mé nohy odpočinku sobě ždají –
nemám ach, naděje, jsem unaven!
Nad zemí příkrov hustý
a lampa – měsíc uschován,
tam dole nářek pustý –
kdo nám to bude pochován?
Co v nebes hvězdách plálo světla,
to slzou zalil nebes krov –
nešťastná země, že si květla,
a květu nemáš na svůj rov!
Co vlhka bylo na obloze,
to naše oči vyplakaly,
matička jela v černém voze –
ach kam ste nám ji zakopali?
Vysychá slza, hasne slovo –
kdo žalu výheň pokropí?
O, pukni srdce, stesky naše
ať lávou světy zatopí!
A porta inferi
erue, domine, animam ejus!
Et lux perpetua luceat ei!
A custodia matutina usque ad noctem
speret Israel in Domino.
Co tluče o můj sluch za žalné zvěsty,
co otravuje dnů mých lahodu?
Aj věčný světů zákon zbočil z cesty
a osudu krok vyšel z návodu.
Bolesti vzdechy slyším výti vzduchem,
a nářek svíjí se jak v bahně červ,
žal slyším o mstu lkát na nebi hluchém,
a ztýrán volá za smrt žití nerv.
Hle, houštka běd až hvězdy v závoj halí,
v pokřiků bouři ptactvo umlká,
zoufalost lebkou tepe ostré skály,
a zřím jak zvěř se toulat člověka.
O běda! Hoře zřím jak vrchy pusté
a slzy z nich se valit potokem,
zem vraždou zatopenu v moře husté
a krev až k nebi stříkat klokotem.
Čím národ provinil svůj žití den,
že jako stádo mrskán z země ven?
Velebné vzešlo na obloze
a stálo v výši modravé;
když kleslo, nebylo to slunce,
bylo to srdce krvavé!
Aj znáti chci, co dítky moje dáví,
nechť celý národ rozhrne zde šlář:
i ten, kdo v šíj mu zaťal nehet dravý,
i vzduch kdo plní vzlykem, slzou tvář.
Již jděte, přátelé, a duchy družné
svolejte z lesů, ze skal omšelých;
nechť vyjdou z paláců a z chýše služné
postavy živých, i dávno zemřelých.
Sem ať se mžikem ve hromadu sletí,
nechť zašumí tu zašlých věků proud:
chci vidět v plodech této doby setí,
a dějin duch ať nad ním vyřkne soud!
Ať pukne hrobů víko,
ať s místem sklizen čas;
co mrtvo a co živo:
tu místo tvé i čas!
Kdy země praotec ji hledal v dáli,
my k pouti ve posvátné struny hráli,
a když sme našli ji v kvetoucím máji,
my zaplakali, že jsme v živém ráji.
A teď ta země! Růže rozškubaná –
teď pláčem zase, pláčeme jí hrana!
Kol hrobu marně těká píseň sladká –
pukejte, struny, zemřela nám matka!
Smutná cesta, v černém vzduchu,
bez hvězd nebe, bez luny –
osviť cestu, mocný duchu,
udeř písní o struny!
Zda-li věrnost zbloudit může?
Věrni jsme i po smrti;
věrnost stlala naše lůže,
tať i hrob zas rozdrtí!
Dozralé viz v zrna zlatá
věků různých osení:
jsmeť my věků tužba svatá –
ty nám objev splnění!
Zda jsme v hrobě, zda jsme v světě –
hrob náš neměl noci víc;
volej, duchu, nezříme tě,
zjev nám slovem svatou líc!
Vaše touha buď vám svící!
Ta nám zvedla záclonu;
jsmeť my boží bojovníci
věčných světa zákonů!
Naše krev za volnost tekla,
když se robstvím chlubil svět,
vůle naše neodměkla –
zjev nám této doby květ!
Matička oči zamkla v háje klidu,
zapalme staré lesy v panychidu;
na tváři úsměv při posledním stesku –
tak zhasla, jak ta hvězda na nebesku.
Ach kde jste, děti, milá rozeňátka,
by nastlaly ste v hrob jí kvítka sladká?
Nezůstaly ste s mládím mezi námi,
a nezbude, leč stlát hrob šedinami,
a nezbude, leč sklonit zvadlou hlavu,
a z žalu poslední vykápnout štávu!
Palouček dýchá
v doubravy stínu,
potůček šplíchá
kolem leknínu,
hedbáv se leskne
z měsíce svitu,
holub si steskne
v haluzí skrytu –
my pohádek děje
spojme se v reje,
dokud noc spěje.
Májová záře
nám z oka plane,
z rosy nám tváře,
jež z lilií kane,
slavíků sloky
to naše zpěvy,
a tanec děvy
to naše kroky –
my pohádek děje
spojme se v reje,
dokud noc spěje.
A kdy my hlesnem,
blahořečíme,
k srdci-li klesnem,
žaly léčíme;
s poupěte mízy,
krůpěje s mechu,
krev bílé břízy
seberme v spěchu
všem na potěchu –
my pohádek děje
spojme se v reje,
noc smutná spěje!
Oj, nezemřela, nezemřela nám!
Hle tam! Jen patřte tam, o patřte tam.
Pozvedla víko, z rakve utekla –
krkavci lítnou, kam se dovlekla!
Jen chopte se jí! Pouta na ni!
Jí hrdlo zdrhněm pod nohu!
Milosrdenství! Slitování!
Já bídná! Dále nemohu!
Bez smilování! Nože z pasů!
Rozevři roucho! Prsa pozvedni!
Krkavci letí k hrdel kvasu –
již čiňte se, ať dech to poslední!
O, ještě malé přejte chvíle,
bych mohla rozloučit se modlením!
Bez průtahu! Nám drahá píle,
a dost již hřešili jsme prodlením!
Hej modlit! Aby tvoje ústa
před nebe vznesla krve žalobu,
a duše nám se vlekla pusta
pod vzdechů balvany až do hrobu!
Bez smilování! Nože z pasů!
Rozevři roucho! Prsa pozvedni!
Krkavci letí k hrdel kvasu –
již čiňte se, ať dech to poslední.
Kdo hne se, ruka ať mu zkamení,
a na čele tkví Kaina znamení!
Ruka klesá bez moci,
nůž z ní padá bez zápasu,
hodina jde k půlnoci,
krkavci táhnou beze kvasu!
Přetěžké modlení,
kdy není prodlení!
A kde mi začit? Vždyť je nebi milo,
že vidí škubánu mne loupeží:
na živou pitvu nůž mi v srdce vrylo,
a o bolesti křik mu neběží.
Kdež také vzíti čas, mé slyšet vzlyky?
Aj k hodům vraha zve si za vrahem,
a slzy, nářky, ran mých pusté křiky –
tyť jako lazar úpí před prahem!
Mne nezná bůh. A přec já opuštěná
a z nesčíslných krvácejíc muk,
do světa volám přenešťastná žena:
„Ach místečko jen, kde spí vraždy luk!“
A jsi-li, duchu, nad nebem či v hloubi,
k němuž nadarmo slzy neřinou:
jen krůpěj nechť se s ranami mně snoubí,
než v zoufalosti smysly pominou!
O žale žalů! Vizte v ponížení
tu matku nad vši výsost velebnou;
tak vznešená, a radosti jí není!
O mluv, co ztýralo tě přebědnou?
Přes pusté moře svízele
ni jediný člun přítele!
Přec přítel tvůj! Mé duše vrah!
Jen překroč mého srdce prah!
Co žalno pod ňader tvých krovem,
ulev si důvěrou a slovem!
Aj, slastiplná tvá je tvář;
a onen hlas, byl hlas to tvůj?
O, postěžuj si, požaluj!
V tvé nitro nová padne zář –
jen postěžuj si, požaluj!
Žel! Snadněji mi sčísti
na stromech jara listí;
má paměť mučením je chora,
a žal můj těžký jako pustá hora. –
Kde chopit noc, kdy ve tmách oko hyne,
aniž se k jitřence mi rozední?
Po kapkách krev se ze srdce mi řine –
která ach první, která poslední?
Domácí krb můj dravou znectěn rukou,
mou hlavu přes prah vlekli násilou,
mým dítkám chatku zamkli spanilou –
teď v žebrotě na vlastní dvéře tlukou!
Nesmím ni na lidnaté prostranství,
sic hlavu ověnčí mi posměchem,
sic ruce na zad zdrhnou pospěchem
a luza vyká: „Smrt neb vyhnanství!“
Na lešení mne vlekou pochopové,
tam prsa zbodají mi nápisem:
„Na vlast, svou matku, hleďte, dítky, sem!“ –
oh dítky moje, což jste sirotkové!
Nesmím ni v chrám, bych znikla luzy davu;
chrám druhdy byl mi svatým domovem,
teď starý bůh tam v tichu hrobovém
a cizák klatbu volá na mou hlavu –
k oltáři tiskne jatých dětí nával,
za nimi žoldák s mečem taseným,
a pochop v modlitbu jim předříkával:
„Jen tu kdo zradí, můž’ být spaseným!“
Nesmím ni vstoupit v hradů vážnou šeři:
tam s drzým smíchem cizák za stolem,
lakotnost sípí při něm, kolkolem,
tam svatá práva má rozdává sběři,
tam na mou hlavu zvednout káže pěstě:
„Ta sběsilá, hle, ještě na živě!“
tam sběř se shluká k ranám strašlivě,
bych ubitá jim dýl nestála v cestě.
Nesmím ni vejít ve posvátné lesy,
bych těžkou hlavu kladla do mechu,
bych z ptáčat zpěvu měla potěchu,
schladila rány v květů vonné směsi –
vždyť ach ten háj se v pláč a vzdechy šatí:
mých dítek zbytky tam se utekly,
by ráno ze země je vyvlekli –
a matka nesmí s nimi zaplakati! –
Co nad to zbývá, těžko svěřit slechu:
opuštěná jak skála v jeseni,
a v srdci ran, že nejsou k sečtení,
kdy pustou hlavu klonila sem k mechu –
aj přišla sběř a ve radosti běsné
chopila tělo k smrti zemdlené:
je vrhla v rakve stěny zbedněné,
a víkem zamkla věků dvéře těsné – –
Již pěli žalm, již hrouda víko tepe,
již za mnou „amen!“ ve hrob rachotí,
již mrtvá obec v pozdrav šramotí –
aj tu cos zavzní v slávě velkolepé:
ten hlas rozlomil víko blesku palem,
mne ovanul jak z plných jara plic – – –
však odpusť, slov mi najít nelze víc,
mé smysly prchly nevýslovným žalem!
O matko svatá, zubožená,
tak zneuctěná, umučená!
Duchové služní, co nám v moci,
již bez prodlení, ku pomoci!
Z poupěte mízy,
krůpěje s mechu,
krev bílé břízy
nakapme v spěchu
jí na potěchu –
a z pohádek děje
spleteme v reje,
dokud noc spěje!
Na hrobech život rozkvetá,
při slzách tučnět může břích,
a když se rakev pokropí,
dědicům zabezpečen smích!
My dlouhým postem vybledli,
a nikdo toho neželí;
matku sme ve hrob dovedli –
teď hejsa! budem veselí.
Pozůstavila polí lán
a zahrad v kyprém údolu –
z nás nikdo neměl z hadrů stan,
teď máme plnou stodolu.
A již bez průtahu,
nech počne dělení –
kdo stojí na prahu,
ať stojí v stavení!
Již derme a berme,
jeť odkaz hotový
a dědic je vážen,
kdy mnoho uloví!
Holá, ne bez pořádku,
a též ne bez rady!
Krk tobě na oprátku –
co nám do zásady!
Však přec! Kdo podá průkazy,
že nešetřils jí při muce,
má největší mít odkazy –
mámť plnou moc tu při ruce!
Ten z našeho je výkvětu –
nuž, mějme víru v odvětu!
Nuž povídejme, bez obavy,
patříť to k hodům, do zábavy!
Já kdybych dnes byl na soud zavolán,
ni před bohem bych neponížil hlavu.
Co nám je bůh! Náš koncil nastokrát
již přehlasoval jeho moc a slávu.
Dnes kdyby Kristus vstoupil mezi nás,
moh’ být by bohem jen po našem chtění;
co jeho láska nám, co prostota!?
Bůh chudoby nám dávno bohem není!
A tento národ, ta zem kacířů –
ta vzepnouti se chtěla naší moci?
Jen vzpínejte se, hryžte okovy;
kdo s námi nešli v boj, jsou všickni krotcí!
Ta vaše zpupnost kmit je poslední,
jejž zbytek oleje v knot chudý lije;
však v kmitu tom se hrdě zleskne kříž,
až pod ním chrupne zlomená vám šíje!
My sme se dočkali. A kdy tu čas,
že můžem krev načepit slabou ranou –
aj, nyní setrvat též dovedem,
kdy lid musí mít z krve podívanou!
Praví se sic, že krut byl Farao,
když zdolat kázal mužská rozeňátka;
nuž já je nechal žít, však vychoval,
že nevědí, co otec, ni co matka.
Já na tisíce dětí k církvi jal,
já ozbrojil je proti pláči smíchem,
a kdy žal rodičů je volal zpět,
lát směly jim, bez bázně, že to hříchem.
Já bratra proti bratru nítil v žár,
já kapal olej na domácí sváry –
nuž seberte se ještě u národ,
neb rodina vám rozbita je v cáry!
Ba přisámbůh! Kdo církve posluhou,
i srdcí šťáva lahodně mu teče;
já radil k špalku, a když skonal Šlik,
já stál jak z ledu, sčítaje mu křeče.
Já vodil vyhnance až k pomezí;
kdy biřicové horkem žalu měkli,
já plesal k nim: „Jeť svatý účel náš,
a ten kdo nectí, vejde v brány peklí!“
A tisíců ten úpěnlivý vzdech
ten zněl mi v uši jak andělským zpěvem –
kacířů národe, tys jednou byl:
však my jsme skutkem, číms ty býval hněvem!
A pak-li nad to v mé je moci trůn,
a není vůle, leč by byla mojí,
a pak-li vůle má je zákonem,
a synem smrti, kdo se jinak zbrojí,
a pak-li já sem s kosou protáh’ zem
a požal vše, co k bohaté žni třeba –
nuž paběrkuj si za mnou, národe,
a ze drobtů mých napečte si chleba!
Dál neberu ti ztýraný tvůj dech,
prodluž si úsměv zmírající tváře;
já klidně dočkal se té rozkoše,
až dím: „Ať žije kříž a jeho záře!“
Aj vlk zabloudil ve chrám boží,
a oběť krví střísněna;
na zákon lásky tesák vloží,
a vyje kol a vraždu množí –
a to tvá, bože, ozvěna!
Ej radosť úchvatná, čas kýžený!
Ta šťastná chvíle božsky blaží,
ta jako v pouzdru darem podává,
co touha věků pracně sváží.
My po věky obcházeli tu zem,
obtáhli ji pavoučím útkem,
ten útek dosud vždy nám protrhnut –
hosanna, teď nám stal se skutkem!
Ze všechněch všudy na světě,
kdo historii páší,
vojenský stav já velebím –
kdy trochu jen vynáší.
Nic nenaplní ucho tak,
jak když se zbraní chrastí:
pán, sedlák s námi nakládá
tak jako s drahou mastí.
A cokoliv se zráčí nám –
sem s tím, a už to naše:
kov, žena, cnost i paštika,
vše krotne u palaše.
Já mnoho vůdců prodělal;
přitáh’ť sem s Matiášem,
na Hoře stál sem s kacířem,
teď zvu jej satanášem.
A teď jsem v všem tak vycvičen,
že kdyby vůdce kázal:
„Zde otec, palte do něho –“
já bych se „proč?“ netázal.
Však jaktěživo na světě
nedálo se co tady;
my boj vedem i po boji,
a rveme vše dle řady.
My dlabem historii v lid,
až dláto hlavy tříští,
my píšem v těla litery,
až krev se z ňader prýští.
Tu chtěli v pomoc brát si pláč –
ej, to nám krátí chvíli!
Kalich si svatým nazvali –
my z něho malvaz pili,
a kurky nakrájeli veň:
„Na chlape, žer a chlastni –
my také jsme pod obojí,
a vidíš, my jsme šťastni!“
My táhli v noc pak čirou tmou,
a nikdo nezřel cíle;
„Zapalme ves!“ a světla hned,
že vidět na dvě míle,
A když sme došli ku městu,
nám nechtělo se dále –
„Otevřte brány, hosti zde,
jdou jmenem církve, krále!“
A jmenem božím jídla hned,
až lámaly se stoly –
„Fui, my nežijem od chleba,
vám zlato kazí moli!“
A tu nám snesli poklady,
jak nevěstě strou věno,
my brali vše, i nevěsty,
jak knězem dovoleno.
Pak hnali sme to na víru:
kněz křtil, jak stádo běží,
my kmotrem stáli s bodáky –
a písně mleli kněží.
Kdo však se váhal obrátit,
dostal hned biřmování –
my vyšoupli ho z země ven:
„Jdi, cvič se v cestování!“
Tak vyjedli sme, vypili,
osvítili půl země;
za to štve pop nás do nebe
co vyvolené plémě.
Tak psali sme historii,
v níž každá řádka běda,
a by ji po nás napsala,
jen kulhat bude věda.
Však marná o to bázeň jde:
kde tolik krve teklo,
tam také pero nezbude,
jež vrhlo by nás v peklo!
Kdy vojín svatou zbraní
vzdech usoužený chrání,
boží to setba;
kdy ale tasí nůž
na útisk, na podruž –
kletba mu, kletba!
A čím nás víc, tím stesku míň,
a čím nás víc, tím lehčí chod,
tím snadněj přehlušíme sten,
tím hlučnější náš velký hod.
A čím nás víc, tím plesu víc,
až udiven se dozví svět;
že ten, jenž všech byl postrachem,
již zsinalý nepohne ret!
Srdečnou úctu vašim zásluhám,
však třeba domluvit se, páni;
vyť pravda, vodili ste na špalek,
však teprv na mé přimlouvání.
A tuť lze sotva minout mlčením,
co podnik’ já ve prospěch věci,
jenž lásku k rodu na drť rozškubat,
a čest i stud prv musil svléci,
jenž v prsou zaškrtil sem člověka,
jenž pod zvíře sem klesl tvarem –
než vy ste mohli stát se luňáky,
a já dravosti vaší spárem.
Leč pak to šlo. Pak slovem hlazeným
já vkrad’ se v ňader teplé kouty,
já lovil důvěru jak pytlák zvěř,
bych v odměnu ji sepjal pouty.
Jak s jídlem k Danieli krkavec,
já k uprchlým šel s lepkým klasem:
že milost psána všem, kdo vrátí se –
a ptáci lítli za mým hlasem.
A já rozpustil své podezření,
jak hlad štve vlky mezi oře,
a co sem zachyt’, to sem držel též,
nic hrozby nedbaje ni hoře.
O výrok můj Melander opřel soud
jak kat se opře o sekeru,
až lidé víc než prstu božího
se mého prstu báli věru.
A tak sem zajel v poklid rodiny
jak v jedli blesk; já bouři splítal,
až hrom se zaťal pěstí v stavení
a lidi z nich jak šišky smítal:
A já, jenž v národě jsem znamenán
co druhý Kajn, jenž nemá stání;
na jehož jmeno v slzách zžhavené
co na kov buší proklínání;
jenž jako mor sem pouť svou znamenal
a vzdechů nasil v ňader stěny,
že na sta let je slzí zásoba –
já měl bych zůstat bez odměny?
Po naději, dokonáno;
dítě se ti v havěť zvrhlo:
neslýcháno, nevídáno,
by to srdce nedotrhlo!
Z jednoho stébla není luh,
ni věnec z jediného kvítí;
nuž sepněm již se v pevný kruh,
ať každý v bezpečí se cítí.
Šťasten, kdo u velkém konání
aspoň na provaz katu shání –
bez smilování!
Vím, že sbor otců nebestrážný
mou v komice táh’ rubriku;
však svatý čin, kdy být má vážný –
tu zázrak tvrdí muziku.
A těch já nadělal se více,
než Mojžíš s všemi proroky;
ba když se v hlavách plaví svíce,
děláme v nich i pokroky.
Po čem se pachtí alchymie,
nač celé heká století:
to v slohu mém co tělo žije
a pozdních věků doletí.
Buď jmeno páně pochváleno,
a dílo mé jde na odbyt.
Co vavřín? Jenom čerstvé seno,
a hlavní věc je blahobyt.
Lid dotrhal již Husů věchu
a nyní chce se dobře mít,
nechť pozná, co mu ku prospěchu:
chtít vědět; aneb víru mít! –
Bavoři do Čech jdou na jatky
a u Strakonic jich co mrak,
i našli obraz boží matky,
a ten měl vyloupnutý zrak.
Když Dominik Jesus Marie
ten obraz vytáh’ ze smetí,
ohlíd’ se, kde ta kletá zmije,
co zrak vyloupla dítěti –
a když ni jeden v Strakonicích
nechtěl se znáti ku vině:
tu přistoup’ já a v svatých lících
krev stříkla boží rodině.
Aj tu Domingu zraky šlehly:
i stál jak démon vražedný,
pod jehož patou města lehly,
jichž dýmem žal táh’ bezedný.
I zvolal v hrozném zanícení:
„Tu vizte nebes krutý pláč!
Kacířům bůh víc bohem není,
a zrak mu vyrval kacíř rváč!
Aj kdo ty svaté slzy smyje?
Dokud z nich jeden vane dech,
dotud se bohu rouhá zmije
a rozšlápnut buď kacíř Čech!“
A na to pozved’ matku svatou,
spěchal s ní k Praze úprkem,
před vojskem klek’ a pěst zaťatou
zved’ k nebi nad tím ústrkem,
ukázal oko zkrvácené,
jak volá nebes příkazem,
by plémě bohem zatracené
dýl neskvrnilo tuto zem – –
i zapřisáh’ nelenit prvé,
až v prach ten národ rozmetán,
však za krůpěj kacířské krve,
že celé nebe do kořán:
tu za ním voják, pomstou hoře,
krev matky boží trestat spěl –
Čech na to pad’ na Bílé Hoře,
a svět o zázrak více měl!
Nuž kdo nezištně víry vzorné
dal důkaz jasněj zářící?
Já tinktury té divotvorné
vystříkal plnou lahvici.
Ba přived’ já tou krví mladou
víc nájemníků v boží dům,
než Lichtenštejn svou dragonádou,
než delegátů nerozum.
Avšak co člověk nepodnikne,
by založil si v nebi stan?
Domingo tam co svatý vnikne –
mně aspoň kout tam uchystán!
Na obětnici srdce svaté,
kejklíři táhnou v hodů kvas;
o srdce rvou se ruce klaté,
a bejlí vzchází jedovaté –
o vlasti má, tvůj minul čas!
My jako vody, které rostou
a mnohých stružek valí šťávu;
my jako vody, které boří,
i z bahen tučnou chvátí stravu –
pak vlekou strom i kopec k pláni,
a s břehů města smetou dlaní,
bez smilování!
Kdy setba zralá spěje v žeň,
vám snadno zdobiti se věncem;
mně setba teprv nastává –
však běda jim, kdy já jsem žencem.
Kde národ plísní počal čpět,
já vždy se dostavila věrně,
a kam nestačil meč a dým,
já dořádila přenádherně.
Já tyranů manželská druž,
sem v slávě koruny se skvěla,
můj úsměv trůny rozdával,
kdy lidu šíj se v podnož měla.
V mé náručí kdo zdomácněl,
jak Sardanapal stal se robem,
jeť jemný důlek tváří mých,
však celých národů je hrobem.
Co podtít umí úsměv můj,
to v ráně zlé se na smrt zkvasí,
a žár, jejž vrhne oko mé,
ten ani slzy neuhasí.
A kyprý půvab ňader mých
a těla pel a štíhlost něžná,
mých tváří mladost růžová,
vlas havranní a šíje sněžná,
a rtů mých píseň šepotná,
a vzdušný pohyb srnčích nohou,
a dechu plamen, ruky stisk –
nechť odolají, pak-li mohou!
Mně neodolal věčný Řím
a na rtech mých po tlení toužil,
Řek se mnou vavřín promrhal,
by v loktech mých si mření dloužil.
Rty mými zpita Španie,
i tiara v mé spěla jatky,
já Islam dolíbala v hrob –
a hrob co jal, nevydá zpátky! –
Ne třeba vyčíst trofeje,
jimž doba nesetřela lesku:
neb dokud v poutech svoboda,
já k národům si najdu stezku.
A jsem-li nyní v zemi té,
a mám-li za odměnu prosit:
té země květ vydejte mi,
a můžete jej v pastvu kosit!
Nad květem chmurná obloha –
kobylky táhnou, brousí hryz.
O vlasti, země nebohá,
bouř chvěla tebou přemnohá –
teď hlodem dokoná to hmyz!
Co Filištinských nesved’ zbroj,
Delila dovedla to žena,
a kde má stát spět k rozkvětu,
i Circe bývá kněžkou ctěna –
ať z všech se žlabů láva valí,
ať zatopí, co nepopálí,
v troud neskonalý!
Jde pověst světem drahně věků:
že z našeho kdos plemene,
chtě hasit žár msty plamenné,
zapůjčil peněz svému soku –
by, nedodrží-li mu časem,
směl zaříznout se k srdci masem.
Ten bloud žil v čase nevyzralém.
Kdy nůž nabroušen v hladký třpyt
a pomsta hlad jde nasytit –
pak syť se celostí, ne málem!
Můj nůž tu do zásoby krájel:
já národu do srdce zajel.
Kdy vyhnáni po světě širém
sme hledali si otčiny –
ten zde nás odmít’ jediný:
on nazval národů nás štírem,
on morem přezděl mému stesku –
jen přezdět neznal zlata blesku.
A my, jenž slouli vyvrhelem,
v něm k výhni zňali marnivost:
nad statek byl mu každý skvost,
hvězd zlato byl by stíral čelem –
jen k zápisu neschýlil brvy,
tak propad’ statkem nám i krví.
A teď ten žebrák polonahý,
jenž země nemá ani píď –
nechť táhne v světa širou síť
a loví z očí krůpěj vláhy:
já zatím vypočtu mu suše,
kdy na jazyk mu sedne duše!
Toť pravda nade slunce jasná:
já sem tu stačil jediný,
bych svlék’ ho z šatu dědiny
a v muka vrh’ jej neuhasná;
však z trnů různých vínek uvit –
jeť kupců víc, a lze se smluvit.
Již tmí se, tmí se, vlasti má,
a večerní tvá píseň hasne;
Jidáš si vrahy najímá –
o, zastři tvář již v roucho řasné!
A naším mrakem obzor již
jak buben koží potažen,
hrom pomsty bije na poplach,
blesk spousty na smrt napřažen –
již nebe klíny metá,
již chví se základ světa,
a po národu veta!
Na jihu vína ohnivá,
a v Němcích vzdělanost se rodí;
vína jdou světem ve flaškách,
a vzdělanost se námi brodí.
Bud bohu chvála! Naše vlast
je na velduchy požehnána,
a když se nám rok vydaří,
je také kapsa špikována.
My z malých ducha odpadků
velké si naděláme droby,
to lačné sytí zázračně
a nám kapitál zdvojnásobí.
My svorně kousek po kuse
si podškubem své opeřence,
a kde nám dvírka povolí,
tam vtáhnem jmenem intelligence.
Za námi doušat příbuzných
hned celá rota táhne plaše:
my dali syrob na kaši,
tož právem celá mísa naše.
To vždy se potká s prospěchem:
co nejvýš ukázat jim straku;
tak půda zmizí pod nohou,
a učenost se leskne v laku.
„Jeť celý vesmír naše vlast“ –
to v mládež zatloukáme klínem,
až ve všemmíru zmizí vlast
a vesmír do rance si svinem.
Však aby v klam nepadli zpět,
o to se postaráme s citem:
jich předky k lotrům snížíme,
a naše lotry natřem třpytem;
jim zamknem brány budoucna,
a minulost jich natřem žlučí –
tma za nimi, tma před nimi,
a tak nám klesnou do náručí!
Vy, páni, již jste ztužilí,
však my se též vynajdem k plánu,
neb kde se jedná o hody,
tam třeba odzvánět i hranu!
O běda, po naději veta,
kam hlednem, všude propasť zříme,
jdeť záhuba z všech konců světa,
my konce bídy nevidíme!
A černá noc nám svítí k lovu,
a kruh náš dospěl v plný rej –
dědicův nárok měj se k slovu
a k orgiím a v pochod hrej:
a naše dravost zapěj písně,
a šumný pohár – jejich krev,
a kdy náš záměr v plném reji –
hle, jaká myš ten jejich lev!
Co žehnaný náš množí rej,
buď vítáno a zdrávo;
však já na tuto starou zem
mám historické právo.
Již od praotce příchodu
já bdělá obcházím jich sady –
jablka úsměv moje tvář,
a za ňádra jim kladu hady.
Mně vždy se dosud štěstilo,
že jejich mysl někde trhla,
bych v skulinu nehlídanou
jich vlastní vášeň klínem vrhla,
bych rozštípla je od sebe
a proti sobě hnala bičem,
až neznali svůj vlastní dům
a zvůle mé se stali mičem.
Mně dosud vždy se štěstilo,
že prchlost zalila jich oko,
a já je žlučí krmila,
až pěna stříkla převysoko,
až zastřen jich společný cíl
a vražda vyštvala je v boje,
že krev svou teprv poznali,
až drali teplé srdce svoje.
Teď, pravda, chvíle poklidu –
mně aspoň nekynou teď hody,
však třeba jenom zavolat,
a vyjdu s vámi na pochody.
Ký lotr nezná cenu svou?
Z mé práce nebude mi hana,
až od praotce příchodu
má služba bude súčtována!
O, že si z hrobu vstala, vlasti má,
bys hroznější se dožit měla smrti;
tvůj čas již minul, stesk mne projímá –
hledám ti srdce, hlásejí se chrti!
Ha hej, již smělým krokem v před,
oběť se v bázni tetelí,
děj světa na nás upřel hled,
jak spár náš vlast tu rozdělí:
a byť i pukla koule světa –
co rozmetáno, kdož to smetá?
Po tobě veta!
Kdo s námi, spěj,
zatočme rej!
Ej, radost úchvatná, čas kýžený!
Ta šťastná chvíle božsky blaží,
ta jako v pouzdru darem podává,
co touha věků pracně sváží.
My po věky obcházeli tu zem,
obtáhli ji pavoučím útkem,
ten útek dosud vždy nám protrhnut –
hosanna, teď nám stal se skutkem!
A čím nás víc, tím stesku míň,
a čím nás víc, tím lehčí chod,
tím snadněj přehlušíme sten,
tím hlučnější náš velký hod.
A čím nás víc, tím plesu víc,
až udiven se dozví svět,
že ten, jenž všech byl postrachem,
již zsinalý nepohne ret.
Z jednoho stébla není luh,
ni věnec z jediného kvítí;
nuž sepněm již se v pevný kruh,
ať každý v bezpečí se cítí.
Šťasten, kdo u velkém konání
aspoň na provaz katu shání –
bez smilování!
My jako vody, které rostou
a mnohých stružek valí šťávu;
my jako vody, které boří,
i z bahen tučnou chvátí stravu –
pak vlekou kmen i kopec k pláni,
a s břehů města smetou dlaní
bez smilování!
A naším mrakem obzor již
jak buben koží potažen:
hrom pomsty bije na poplach,
blesk spousty na smrt napřažen –
již nebe klíny metá,
již chví se základ světa,
a po národu veta!
A černá noc nám svítí k lovu,
a kruh náš dospěl v plný rej –
dědicův nárok měj se k slovu
a k orgiím a v pochod hrej:
a naše dravost zapěj píseň,
a šumný pohár – jejich krev,
a kdy náš záměr v plném reji –
hle, jaká myš ten jejich lev!
Ha hej! Již smělým krokem v před,
oběť se v bázni tetelí,
děj světa na nás upřel hled,
jak spár náš vlast tu rozdělí:
a byť i pukla koule světa –
co rozmetáno, kdož to smetá?
Po tobě veta!
Jsi v plném právu, vražedná ty chaso,
a meč ni prosba tebe nezdrží;
duch tebou zvražděn, zbývá trhat maso –
nuž trhej, vždyť to dravcům náleží! –
O, což tu nikdo v širém pruhu země,
kdo v srdci jat, kdy hnána biřicem,
by za ní zaslzel, by vzdychl němě,
kdy loupež provolána dědicem?
Což nikdo v duši nezná koutek měkký,
by ustlal jí, kdy sklesla bez dechu,
ni jedna kapka z velké citův řeky,
kdy havěť dravá má se k pospěchu?
Což vše ta krása, vše ta země sláva,
ta vroucí krev, za věky prolitá,
ten otců velký hněv, jich láska žhavá –
a vše ta naděj na vždy rozbitá?
O, zoufalost má na vše strany volá,
a žádné srdce – vlast má neodolá!
Slza svítila nám cestou,
vzdech nás vodil za dudáčkem,
vyšli sme si za nevěstou,
zvoníme si umíráčkem.
Hejdum, hejsa! Juchuchu!
Žal nám sedí na uchu,
slzy vedem na řetězi!
Zde prý v strunách léky vězí –
písnička a tanec k tomu:
motýl nechať letí domů!
Ruka po kořisti napřažena –
kým ta naše práce vyrušena?
Rota divá, bez vzdělání –
dej jim, kněže, zažehnání.
Jakou to sem neplechu
připouštíte do cechu?
Zvuk pln falše, odporu,
nehodí se do sboru!
Strasti chcem na hábit míru,
bys moh’ udělat veň díru;
nám srdce puká v záchvatu –
pop na všecko má záplatu!
V naší tísni kypící
šampaňské je perlící.
Dej si pleš naškrábat v Římě,
laloch růst, až sehneš týmě –
my se s hadry poradíme!
Dudy, housle, na citeru –
zázrak stal se na mou věru!
Slza, nářek o překot –
vše to z nich jde podle not,
že, jak v lásce, jeden vříská,
tu ten hladí, jiný tříská.
Stranou s kuší, páni braši!
Tak se tančí notou naší:
srdce puká při ruchu –
hejdum, hejsa, juchuchu!
O zázračný ty dechu umění,
ký zavál z tebe proud to sladistvý:
kolem svět korá v strastném znavení,
a z tebe proutek vzchází mladistvý!
Zem v žalném úpí stesku prokletá –
jen tobě z slzy úsměv vykvetá!
Při té luze k neodbytí
jak tu vznešenost se cítí!
Být zde já s svou kazatelnou,
rozhřál bych vám pec pekelnou!
S dovolením, černý ptáku,
žal náš má se k rejdováku.
Budem skromni, jak se sluší,
když chcem pravdou mluvit k duši.
Na staroměstském rynku z rána
když stálo to černé lešení,
a zvony Tejnské pěly žalmy,
a tlouklo bubnů víření:
já strnulý v tom davu mroucím
sem svíral housle k ňádrům žhoucím.
A z radnice zející brány
tah zasmušilý vlek’ se v před,
na konci s ostřím kat a špalkem
a před ním Šlika smělý hled,
pak tichá modlitba, pak hlasná –
smrt děsná to, však byla krásná.
Teď Budovec stál v řadě první,
postava věkem průhledná,
vlast ztýraná mu zřela z očí
a z tváře milost velebná,
a ústa, od nichž tály ledy,
ta chvěla teď se naposledy.
Než druhdy ubíral se k sněmu,
já k němu býval zavolán,
a co v mých strunách právě žilo,
jich stesk mu v písni žalován,
a v duši obtkán písně lemem,
pak šel a pozatřásal sněmem.
Pán ubohý! Ted patřil kolem
a kolem tytéž zástupy,
jimž vyřečnil list majestátu –
teď zdoben šatem potupy!
O, tenkrát být já blesků pánem!
A já byl červem pod balvanem.
On patřil kolem. Ze všech tváří
ho zábla strastná beznaděj,
ta mdloba žití náhle stará,
jež v hrob by klesla nejraděj,
a o sluch tlouklo bubnů hřmění –
a v lidských prsou dechu není!
On patřil kolem. V tomto chvění,
jež zápolilo s zimnicí,
já marně hledav jílec pomsty
a marně blesky drtící –
vše, co sem schvátit moh’ v té muce,
já mačkal struny v zemdlelé ruce.
A třeskotu nedbaje bubnů
já struny šmytcem pohladil,
jak bych jej doprovázel k sněmu,
já píseň sílou naladil;
a co kdy mysl teplem hřálo,
to ve strunách jak divem tálo.
On slyšel mne. A v jeho oku
zamihnul pablesk rozkoše,
tma smrti v něm se protrhnula
a poklid dýchal od duše,
a tvář mu zaleskla se blahem,
jak stál by nade ráje prahem.
On slyšel mne. Pak ještě jednou
se rozhlíd k města končinám,
šíj obnažil a zvolal s plesem:
„O, jaká čest mým šedinám!“
Pak pokleknul, pak rána hlasná –
smrt děsná to, však byla krásná!
A na té tváři zbožňované
tkvěl dosud nebeský ten svit,
neboť mé struny obsah něžný
co píseň v ní byl porozlit –
roj popů posílal jej v peklo,
z mé struny však mu nebe teklo!
A nyní můžeme se hádat,
zda v strunách křesťanská je cnost:
tys velebné to srdce vyrval,
já k srdcím jemu zklenul most –
a dokud jedno v prsou bije,
mou strunou pro vše věky žije!
Aj vlažná rosa s nebes báně
na květy kane v údolí:
krev odkapává čerstvé ráně,
a přec již rána nebolí.
O vlasti, usuš slzy živé,
tu ještě srdce spravedlivé!
Poslán v neznámé bloudit kraje,
já neměl vlast a neznal cíl,
já s liškami spal v dutých stromech
a s chlebem psů bral za podíl;
můj jediný den v noci s lunou,
má jediná řeč s touto strunou.
Tu schvátila mne divná touha –
já zastesknul si k domovu;
i ač můj domov v rozvalinách,
snad zbyla hlína z příkrovu,
a možná v pouť se vydat z těchy,
že aspoň slzy mám a vzdechy.
Zda slyšeli ste tklivou báji,
jak rek jda zlíbat rodnou zem,
a potkav drahé u vyhnanství
z bolesti stal se kamenem?
V ten kámen moje ztuhlo líce –
já jich tam potkal na tisíce!
Tam jedni o strom podepřeni,
tu němí klekli v znavení,
tam ruce k modlitbám se pnuly,
tu rtem otřáslo zaklení,
tam slzy, tu jich pramen zprahlý,
a vše rval smutek neobsáhlý.
Děvčátko s patou rozbodanou
zalkalo matce ránu zlou,
a modrým očkem bloudíc v tvářích,
se ptalo, zda již doma jsou?
S ní bratřík chvěl se v chudé říze –
kam patřil, vše mu bylo cizé.
Tu vedle v jámu kladli děda,
jenž upad’ z žalu v šílenost:
však smrt tím pohnul k útrpnosti,
by doma směl svou složit kost.
A ručky hlínou rozedřelé,
hrob střehlo vnouče osiřelé.
Tam hoch stál s růžemi ve tváři,
na plecech mošnu, v ruce hůl,
tam v malé vísce za okénkem –
tam nechal víc než srdce půl,
a zbytek stal se žalu plenem –
to bylo vše, co nes’ si věnem.
Tak stáli v žalu hrozné muce:
vlast v levo, v pravo cizinu,
tu mládí květné upomínky,
tam strastí pustou družinu,
sem srdce mře jim steskem, touhou,
tam noha zpouzí v pout se dlouhou.
O, tenkrát škublo mi to srdcem,
a já přec nemoh’ slova dít;
však moje skřipky našly notu,
jež věčně bude v mysli žít,
neb všecken hněv s oněmlým steskem
z ní promluvil a hřímal bleskem:
„Ta milá ves, ta chatka skromná,
ta lupičům vydána v plen,
v palácích lup a vražda hejří
a pán co žebrák vyhnán ven –
nám zbylo lůžko rozškubané
a srdce na krev rozedrané!“
Při písni ztichlo šumné množství,
pak se mnou vpadlo v struny zvuk,
pak pláčem zasténalo k nebi:
„Buď kletý strůjce našich muk!“
Pak padli na zem k zulíbání,
pak vstali – a šli u vyhnání!
Tak odešli. Zda kdy se vrátí?
Aj pop tu dosud káže kříž;
kdekoli však jim vlast je nová –
má struna zve je domů blíž.
Kněžoure, tys je vlek’ až k cíli –
však struna má je dosud sílí!
O, kapky blaha v zprahlou duši,
o kmite ze tmy vítaný!
Pod ledu kry to srdce tuší –
lupen se ujme urvaný:
o, tečte, slzy, tečte tiše,
co nedýchalo, opět dýše!
Jsem nešťastné té země syn,
jenž musel z rodných krajů ven:
že tam mne šetřil smrti klín –
zde musím zmírat den co den.
Tož smrtí nad vše ukrutnou –
jeť tesknost k domovu můj díl,
a dýky té kdy v prsa tnou,
kdož pukat srdci ubránil?
Kdy hvězdy mrknou ze spaní
a luna stříbrný jme šat,
tu v dvéře slyším klepání,
a jízba naplní se v chvat.
A v jízbě plá tajemná zář,
ta v paměti mi rozsvítí:
a vzejde kraj a vísky tvář,
a domek v keřů zakrytí –
hle milou, šedou chaloupku:
z komína modrý skáče dým,
a holub hrá si na doubku,
jenž větví sáhá k prsoum mým –
a z domku slyším tenký šust,
tam hlasů známé proudění,
tam tuším chvění drahých úst,
radostné očí zjiskření – –
A z krbu vlídna klenutí
se vine v kotouč z ohně dým,
a žena v blahém leknutí,
a s dítkem spěchá k prsoum mým – –
O, moje žena! Míru dech,
ta něha vzdušné postavy,
ten úhledný ve práci spěch,
žert, jehož proud se nestaví,
ta píseň domu vtělená,
jež zvukem prostým kouzlí sluch,
a dítky, její ozvěna,
teď vše zas jeden živý kruh
tu třepajíce ručkama:
„Hle táta, táta!“ vyknou vstříc,
a ona k nim: „Kuřátka má!“
a já je líbám v hebkou líc – –
To když mi paměť oslní,
já vstanu polo šílený:
má noha dříve nezlení,
až zřím lem vlasti milený,
až znaven klesnu v lůně hor,
jež mi se z dálí modraly –
kdež aspoň jeden živý tvor
mně slova šeptem odhalí,
co dálku zastírá mi mhou –
ach, krůpěj v zprahlou duši mou!
Však žel, tu krok můj zaražen:
dál ani o píď nesmí v před,
ráj země náhle zahražen,
a zlíbat nesmí můj ji ret!
Ta zem – tvář milky střežená,
každičké dchnutí žití půl,
má náruč k ní rozevřená
a zvednout nesmí k pouti hůl – –
Tak obcházím jak zvrhlý stín
mé rájské vlasti pomezí,
a v hoři nesmírném můj čin –
že oko nad tím zaslzí!
Té duše bolest vznešená
i skálu v pramen roztopí,
a přec zas radost vzkříšena
až po kraj srdce zatopí:
kde tolik lásky v takém znícení,
to vzácná setba, zlaté osení!
Já z soucitu vyobcován,
jak mladá snět odříznut stromu,
vržen jsem v světa žalný vír,
a žalovat neměl sem komu.
Před lidskou tváří prchaje
já stlal si lože v skalní poušti,
a víru ztrativ v člověka,
zašel sem k dravcům v lesů houšti.
A v podvečera němý stín
my scházeli se v sněmu hlučném:
vlk, luňák, káně, zeměplaz
a člověk, já, a já byl učněm.
A jak v kom přes den zuřil hlad,
tak lup byl před ním rozestřený,
každý svým spárem lupu pán –
a já z nich dravec oloupený.
A než kdo lupu dotknul se,
jakoby mluvit znali jemně –
„zda nechci stejný s nimi díl?“
a krotcí plazili se ke mně.
A vášeň, ta v nich dřímala
jak dítko ve kolébce skryté,
a hravějším se nezdál být
ni ptáček s větve rozložité.
V nich smírem stal se dravý pud
a soustrast zářila jim z oka –
my byli jedna rodina,
jak v písni podařená sloka.
A když sem kořist rozdělil
a sebe též podělil částí,
tu teprv každý doma byl
a my sme počali se pásti.
A já se modlil v širou poušť:
„O bože, máš-li třeba lidí,
tu proměň dravce v člověka,
a člověk dravce neuvidí.
A hřích-li není život můj,
o, jen nás před člověkem střeži –
by v poušť nezměnil tento ráj,
a zpět nás neštval k lidské zvěři!“
Snížený obraz člověka,
a šelma člověka v něm cení;
kdo však ste tak jej snížili:
vy buďte k šelmám připočteni!
Na staroměstském rynku
tam stála šibenice,
kat vyvolával jmena,
pak byla houpanice.
Však já se tam nehoupal,
kat houpal jen mé jmeno,
a co tam natlouk’ hřebů,
tím bylo připevněno.
Pak statek propad’ státu,
můj život pod sekyru,
a já přestrojen v hadry
a děti v římskou víru.
Já nežebral. Nač žebrat?
Vždyť stát měl dost již jmění.
Já sedal jen u chrámu,
kdy v chrám šli na modlení.
Já sedal jen u chrámu,
by zlaté moje děti
otcovské slechly slovo,
s nímž nesmí rozprávěti.
Já sedal jen u chrámu,
by lesklá ta kuřátka
nezapomněla mluvu,
v níž hejčkala je matka.
Já číhal jen u dveří,
zda kotvici mi hodí,
jak číhá sešlý kupec
u ztroskotané lodi.
Já sedával u dveří,
bych rosu s očí sebral,
až mrknou v pozdravení –
ach, já sem přec jen žebral!
Tu jednoho pak jitra
ve chrámě „Svatý!“ pěli,
však vytřeštěné oči
mé dítky neviděly.
Zapadly mému zraku
jak hvězdy s nebes stropu –
já po tmě bloudil světem,
a nenašel jich stopu.
Já hledal, až mi pláčem
se oko ve tmu zhnětlo,
a kdybych teď je našel –
kdož udělá mi světlo!
O, rozkoš s žalem smíchaná,
a změřit nelze, čeho víc:
tu láska ve prach zervaná,
a šlehá přec až v nebes líc –
o tečte, kapky ranní vláhy:
jeť chudý květ, a přec tak drahý!
Tatíčka mi sťali,
matku z domu hnali,
a tu bílou poduštičku
pod hlavou mi vzali.
Kamínek rve paty,
ostružina šaty,
a jak na mech dát hlavičku –
had tam jedovatý!
Vlásky vítr míchá,
v prsty zima dýchá,
a to oko uplakané
ničím neosychá.
Probíhám tu zemi,
kdo ji vystele mi;
ale na mé všecky prosby
celý svět je němý.
Ach táto tatíčku,
vemte mou dušičku,
ta je měkká jako peří –
bude pod hlavičku.
Měsíček chodí po vršku,
by usadil se z ticha,
okénko větřík otvírá
a do komůrky dýchá.
A pod okénkem na břehu
loďka co dítě spala,
a matka-řeka šuměla
co píseň neskonalá.
A do okénka, v komůrku
ret šeptal teplá slova,
a hlava při tom jasnější
než záře měsícova.
Tu vyskočili se zbraní,
rozřízli řeku lodí –
teď po vršku a po břehu
ta hlava v krvi chodí.
Teď pod vrškem a na břehu
mdlá v klíně leží ruka,
jen jediný tam slyšet hlas –
a to mé srdce puká.
Louč plála v večer rozžata,
a dítka ztich’ v kolébce pláč,
tu zabuchali na vrata,
a vyrušen byl malý spáč.
Já ku kolébce zlekána
zkonejšit spěchám nářku hlas –
v tom jizba vojskem nastlána,
a dragon klel, až oknem třás’:
„Sem, ochechule proklatá,
já naučím tě manýru!
Pan manžel skončil u kata. –
obraťte ženu na víru!“
A tvrdé rámě pochopů
mně ruku zdrhlo provazem –
„O šetřte dítě!“ za stopu
lidskosti bídná lkala sem.
Mne přivázali u stěny,
mé dítě lkalo u nohou –
ach, ruce vazbou stísněny
tvář nedosáhly ubohou!
A pláč mi projel tuk i kost,
mně srdce jeho nářek rval,
a hlas můj neměl něhy dost,
by v oči měkký spánek stlal.
A o jich srdce železná
jmu slzou se a prosbou bít:
„Ach, patřte ústka líbezná –
vždyť z mého prsu chtějí pít!“
A o stůl pěsť jich zatříská:
„Nechceš-li v boží víře žít,
nechť pojde havěť kacířská –
však dáš-li křtít se, může pít!“
Mně prsa pnou se bolestí,
a hlasem dítka pláče hlad,
a ručka prosí s něžností
a já nesmím se k prosbě znát!
Ach, stokrát sil já napnula,
bych přetrhala vazbu zlou,
však stokrát sem ji ztrnulá
úž zdrhla v ruku podběhlou.
A hlas mu zní již bez vlády,
a srdce hlucha kolemkol,
a matka něma, bez rady –
ach, což vy znáte matčin bol!
A výheň plá již v prsou mých,
mně smysly mhou se kalily,
a kolem bohopustý smích –
„Nuž, zda se k bohu nachýlí!“
A na mysli mi manžel můj,
jak za víru svou prolil krev,
a na očích – bůh polituj! –
ten malý, hladem mroucí zjev –
Tu černá noc se rozlila,
mé tělo trhal znoj i mráz –
„Ach, vždyť sem já je zrodila,
ty, otče s výše, nesuď nás!“ –
A když mi smysl navrácen,
já byla vazby sprostěna,
hlad dítka mlékem nasycen,
a já sem byla – pokřtěna!
O žale, dýkou zbrojený,
nevraždi vzešlý sotva květ;
červánek kmit’ se toužený,
a již se tmou zas halí svět!
O naděje, ty plachokřídlé ptáče –
tu srdce jmeš, a zrozena jsi z pláče!
Zda viděli ste čelo rolníkovo,
jenž před žní k polí zlatu dostupal,
an hrom dozuřil rozkácené slovo
a klasy cepem k zemi udupal?
Leč kterak zalkat při neštěstí takém,
jež na květy se ducha rozlilo,
jež plodů naděj na vždy pohřbilo
a v krásný Eden dýchlo smrti znakem?
Nuž vizte ducha jmění nejvzácnější:
jsemť, žel bůh, ono české umění,
jež zvedalo již křídlo k temeni,
kde vavřín s čelem srůstá nejjasnější.
Jsemť ona haluz z ducha Zábojova,
jež vroucností hnát měla nejvýše,
až jmeno české k hvězdám zapíše
a skoří se jí závist cizincova.
A co jsem nyní! Půda udupaná,
kde poupě stranou zmírá, poslední,
kde skládá duch jen zpěvy pohřební,
a srdce jedva tlukouc zvoní hrana!
Ach, co jsem nyní! Hlas můj v slzách ztopen,
královský šat s mé stržen lepoty,
mé tělo zábne v hadrech žebroty,
můj jazyk chabne němý, nepochopen.
Ach, co jsem nyní! V mládí zřícenina,
v níž starý dravec hnízdo zakládá,
k níž sotva tmou se poutník přikrádá,
by povzdychnul si, jak jsem ponížena!
Ach vím, že se vší nadějí jest veta.
Již jen mi, děti, oči zatlačte,
však k žalu mému příliš neplačte –
má svíce shasla, tma jest v noci světa!
K čemu vláhy, nač nám rosy?
Květů květ tu na smrt svadlý,
slavík dopěl, hvězda shasla,
a co zbylo – svět je schladlý.
Ustaňte v nářku žalobném,
ať také pro mne slza zbude;
ač moje bolest nemá ran,
mé srdce z vás ach, nejvíc chudé!
Já nad život ji miloval
tu drahou zem, teď chorou hryzem,
však teď ji nesmím vlastí zvát,
a kosti mé jsou v hrobě cizém!
Byl krásný ten sen májový,
kdy v kole živém mladých druhů
sem potkal blankytný ten zrak,
jenž srdce unes’ k nebes pruhu.
Však v boj když trouba zavzněla,
já srdce zmoh’ a sáhnul k meči,
milenkou stala se mi zem
a objetí sem hledal v seči:
já za ni krev i slzy lil,
já nesl její ponížení,
a že sem tak ji miloval –
ni hrst mi pod hlavu jí není.
Mně vždycky bylo útěchou,
že podnoží to otců svaté,
i když mi všecko odkvěte,
dá aspoň lůžko lupenaté;
že lehce bude hlava snít
o dávné slávě v kobce nízké,
a třebať stesk mi tížil hrob,
žeť nadlehčí jej srdce blízké;
že v zemi, za niž umřel Jan,
a druhý Jan se oděl zbraní,
žeť aspoň tolik dobyto,
by Čech moh’ klidně umřít na ní – –
Však není tak, ach není tak;
ni žít, ni umřít nelze doma,
a čím nám srdce přetýká,
nesmíme vyznávati rtoma!
A cizá zem to tvrdá zem.
Ustlána v ostrou hlohovinu,
a příkrov cizák naházel
a slzu neukápnul v hlínu.
Tu z rovu tráva neroste,
by mělo kde si hvízdnout ptáče,
tam v myšlénkách ni modlitbách
ni jedno oko nezapláče.
Tam nikdo k nohoum nesedne,
by přátelsky pozdravil tebe:
„Už máš to tady odbyto,
nuž dej ti pán bůh tamto nebe!“ –
O přejte, bych si ulevil
tu steskem, slzami a slovem;
jeť plno tísně srdce mé
a v mžik jen pod domácím krovem!
O, přejte, bych si oddechnul,
kdy zřím ty drahé země vděky –
sen ciziny jest hrozný sen,
a já jej sním na věkův věky!
O převelebný rode můj,
tvá vroucnost přec jen slzy utírá:
jakž neměl bysi ještě žít,
když láska tvá ni v hrobě nezmírá!
Zlíbejte kosti v hrobkách uvřelé –
jdeť požehnání z otcův popele!
O plačte, až se v slzách ztopí země,
vzdýchejte, až napukne obloha;
já nechci žalem sluch rvát předaremně –
já žaluju zde přímo na boha!
Kde v jeho díle znak té lásky věčné,
kdy na stolce tu s vraždou zasedá?
Kde svatý řád, kde právo zabezpečné,
kdy násilí tu v zákon pozvedá?
Kde jest ten stavby účel velebený,
kdy zřít jen dým se valit z rozvalin?
Kde sluch otecký, vzdechům nachýlený?
Slyším je zmírat v noci úskalin!
Kde jest ta nepodvratná dějin ruka?
Vidím ji v podnož klátit národ můj!
Kde spraved’nost, jež v meze jímá muka?
Jen katy zřím, a nikdo nedí: stůj!
Aj ovšem! Tvůrcem onť jest všehomíra:
nač hroudy dbát – té země planety?
Což na tom, když ji zvůle v pěsti svírá
a národu dech dojde prokletý?
Což na tom, krev že zabarví ji žhoucí,
kdy chlíštíc, k nebi v pomstu zahude?
Bůh zahalí se ve plášť světů skvoucí,
a na skvrnu v něm místa nezbude!
Což národ můj mu v tom bezpočtu světů?
Laciná muška v louky poletě:
hlad ptačí uchvátil ji v prvním letu,
a jeho luh dál v klidu pokvěte.
O, převzácný to pochod dějin světa:
kdy vítěz dovlek’ oběť na jatku
a hlavu pochop v prohlubeň jí metá –
bůh s ním k dennímu přešel pořádku!
O, vzácná moudrost, nevědět si rady,
leč v trýzni lámat žití poupata;
bůh lidmi posázet chtěl země sady
a naplnil jen vlčí doupata!
O šetřte slzy, neplýtvejte vzdechy!
Jeť skály tvrdší k nám strop oblohy:
vždyť bez otce jsme, ne však bez macechy,
jsme bez naděje, národ ubohý!
O bole bolů největší,
kdy naděj mrtva kolem kol;
a přec ta láska bez mezí,
jež pocítí až taký bol!
Postěžováno, požalováno,
sečteny rány po boji,
doputováno, dovyplakáno –
a rány ty nikdo nezhojí!
A nač dýl slyšet skřeky,
kdy hosté nezvaní?
Dědictví mocí naše –
kdo nám v tom zabrání?
Až do poslední kapky:
již meče vzhůru – na ně!
Tu poslední Čech dýchá,
ať splněn zákon páně!
Krev kouří ještě z dýky,
a kdo chce meze klást –
dobijme žalobníky,
jak dobili sme vlast!
A pak-li žije vámi ubitá!
Jaká to výheň na nás rozlitá!
Což její život hroby přeletí,
a není rány, jež ji usmrtí?
V těch svatých slzách dětí – hle,
zapomněla své rány! –
Vy dětské lásky krůpěje –
vy buďte požehnány!
Však dílo ruky zákeřné
nechť věčná hanba schvátí,
by matčin prs už naučil
vás v dítkách proklínati,
by kol vás táhly dějiny
jak poutník kolem hadů,
a lidskost prstem vytkla vás
co hyény své z hladu.
Již táhněte v svá doupata:
tu místa pro vás není –
ať žije svatá matka vlast
a kdo ji matkou cení!
Ruka klesá bez moci,
nůž z ní padá bez zápasu,
hodina jde k půlnoci –
krkavci táhnou beze kvasu!
O chvíle blahá, chvíle sladká –
nám žije vlast, nám žije matka!
O, zmuž se, drahá! S vším již oplakána,
ač přece životu zas vrácena:
tvá cesta bude trnem posypána
a žalem duše tvá zkrvácena!
Budeť to život strádání a stenu,
na lůžku tvrdém bezsenná ti noc,
bezčestnost připoutá se k tvému jmenu,
a slovo mrtvé jediná Ti moc;
tvá minulost jim nebude mít ceny,
na hlavu tvou se vrhne žalob houšť,
a zem ta otcův, ráj ten velebený
ti bude domovem co smutná poušť.
Však jedno dám ti na té pouti věnem,
co zbylo v moci mé, to jediné:
chudobnou chýši v lidě zuboženém,
v ní mysl prostou, srdce dětinné.
Tam při krbu nech duše okřívá ti,
tam srdce zhoj ti jemnotklivý spěch,
kdy pohádka, kdy píseň duši chvátí,
až znícen v mládeži se tají dech.
Tam vytrvej v tom pohostinství chudém,
vždyť z chýší tvůj se mstitel vyrodí:
ten zahude, co byli sme, co budem,
a s ním se národ znovu narodí!
O, setrvej v tom pohostinství prostém,
vždyť z lůna jeho vyjde duchů král:
ten rozsoudí, kdo doma tu, kdo hostem,
a národ zajasá s ním ve chorál!
O, setrvej v tom pohostinství čirém,
vždyť zrodí v něm se slovo plamenné,
jež život dá, až zpěv náš zavzní šírem:
jsme bratry slovanského plemene!
Jak pramen, jenž zpod olše krok svůj máčí,
tys, matko, zrozena k věčnému pláči:
tvá slza kropí v stínu břehy spící –
a ty tam bdíš co vrba truchlolící.
Tvá hlava těžká, srdce žalem puká,
jsouť v posměch luze úžasná tvá muka,
a rány tvé jak stlané na staletí –
však znej se matkou, nás co svoje děti!
Tvou hlavu na svá ňádra položíme,
o její tíž se v srdci podělíme,
a ve svou lásku, v duše oddech měkký
tě zavinem jak klenot v zlata vděky.
I v říze těsné, pod chudičkým krovem
lze duši okřát přívětivým slovem,
lze dozrát k času, až zas rykne v slávu –
o, svěř nám v úkoj posvátnou svou hlavu!
Již kleňme z srdcí živou matce střechu,
již stůjme k ní do posledního dechu;
kdy její vše až v kapku krve rudé –
to drahé srdce nebude víc chudé!
Co bez ní vše ta sláva světa šírá,
kdy její ruka svět jen otevírá!
Milujme ji, byť sup nám srdce kloval,
jak ještě žádný národ nemiloval,
poklekněm k ní u zbožném zanícení,
pozvedněm ruku u bratrském chvění,
a nechť nám cesta slavná, třebať krátká –
jeť jedna vlast, jeť jediná jen matka!