Večerní šero nad krajinou bdělo.
Pod stromem košatým hle! křižák v pevném štítě
jak želva líná seděl, svraštil čelo
a hlasem drsným, chrapotavě, spitě
vyprávěl o německé zneuznané slávě
v husitském boji v domažlické vřavě:
„My děsili je. Jako sysli v křoví
zalezli plaše před našimi kroky –
my okřikli je několika slovy,
a poslušnější byli nad otroky.
My často nad bídou jich slitovali jsme se
a odpustili jim, že ukryti jsou v lese –
my dobráci jich ani nehledali.
Však jednou jejich zpěv jsme slechli z dáli...
U Domažlic to bylo. My jsme rozjařeni
se do nich pustili, že hnedle zkrváceli.
V tom biskup náš jich zkázou rozechvělý
nám přikázal, abychom dali odpuštění
těm ubožákům, vždyť prý Kristus vřele
sám za svoje se modlil nepřátele.
To bylo jejich štěstí. My jsme obrátili,
a poněvadž zuřilo strašné krupobití,
my do Řezna jsme rovnou pospíšili,
kdež o babách těch...“ V tom hle! za hlavu se chytí,
jak ďáblem potřeštěn vyskočí uděšeně
a v útěk se soudruhem dal se šílený.
Když domů, uřícen jsa, přiběh’ ku své ženě,
pln úzkosti a strachem rozchvěný
vyprávěl, nad hlavou že hrozné, ostnovité
se houpaly mu české palcáty.
Tou řečí celý kraj křižáků dojatý
tažení k stromu podnik’ skvělé, obrovité –
však posud se stromu nebyvše urvány,
hle! větrem klátí se – ostnaté kaštany.