Povídka o chrabrém křižáku.

Povídka o chrabrém křižáku.
Večerní šero nad krajinou bdělo. Pod stromem košatým hle! křižák v pevném štítě jak želva líná seděl, svraštil čelo a hlasem drsným, chrapotavě, spitě vyprávěl o německé zneuznané slávě v husitském boji v domažlické vřavě: „My děsili je. Jako sysli v křoví zalezli plaše před našimi kroky – my okřikli je několika slovy, a poslušnější byli nad otroky. My často nad bídou jich slitovali jsme se a odpustili jim, že ukryti jsou v lese – my dobráci jich ani nehledali. Však jednou jejich zpěv jsme slechli z dáli..dáli... U Domažlic to bylo. My jsme rozjařeni se do nich pustili, že hnedle zkrváceli. V tom biskup náš jich zkázou rozechvělý nám přikázal, abychom dali odpuštění těm ubožákům, vždyť prý Kristus vřele sám za svoje se modlil nepřátele. 45 To bylo jejich štěstí. My jsme obrátili, a poněvadž zuřilo strašné krupobití, my do Řezna jsme rovnou pospíšili, kdež o babách těch...“ V tom hle! za hlavu se chytí, jak ďáblem potřeštěn vyskočí uděšeně a v útěk se soudruhem dal se šílený. Když domů, uřícen jsa, přiběh’ ku své ženě, pln úzkosti a strachem rozchvěný vyprávěl, nad hlavou že hrozné, ostnovité se houpaly mu české palcáty. Tou řečí celý kraj křižáků dojatý tažení k stromu podnik’ skvělé, obrovité – však posud se stromu nebyvše urvány, hle! větrem klátí se – ostnaté kaštany. 46