Sněm husitských zbraní.

Sněm husitských zbraní.
U prostřed husitských palcátů, zbraní jsem odpočíval spánkem. Pojednou se divný sen mi dotkl skrání. Palcáty přede mnou se pozvednou, pak cepy, hřmotné houfnice, jak s přísnou tváří démonové kol táhnou v záři měsíce a jako čápi oknem vyletěly. Poslední palcát zdržím rozechvělý: „Jste mrtvi světu! Proč zas v život nový z poklidu prchá ten váš hlouček smělý? Či válek hřímavých děj vzácný, velký, v němž gigantsky jste otřásali mohutnou bytostí Evropy necitelky, vám posud slabý jest a malý? Ni za hrobem, kde odpočinku chvíle, jste nenalezli žádoucího cíle?“ Hněvivě rozhoupal se palcát nad mou hlavou: „Jak kvítím luh, náš život pestrým slávou, a s dobrým svědomím tu nyní zemdleni spočíváme v prachu síní. 47 Však jednou v roce ze snu probuzeni – v den výroční, kdy u Domažlic padli sousedé Němci v děsném rozptýlení, kdy Čech jim strhl slávy věnec svadlý – letíme v ona místa proslavená, ve sněmu bychom mohli doznati, že celý svět Čech slávou uchvátí – že v Čechách hrdinou je muž i žena.“ A na slova ta uletěl mi náhle. Já z okna zřel, jak vzduchem letí juž zbraní českých pásmo neobsáhlé jak říše pohádkové kouzlaplné děti. Já cítil opuštěnosť; snu pak na peruti jsem letěl za nimi, až v západ posunuti cíl zřeli svůj i oltář české slávy, až posléz stanuli velebné u Šumavy. Já hleděl vstříc jim s ustrnutou lící, když nestaršínejstarší řečnili bojovníci: „Já prastarý jsem palcát z dlaně Žižky a svět znám jako Němců záda, však sotva poznávám dnes české chýšky i lid náš kleslý s proslavené výšky. Hle! všude z cizáctví jak číhá vlasti zráda! Jak neměl by si palcát v stáří zatruchlit, když obětoval život za takový lid!“ A na to starý cep se ujal řeči: „Já bojoval zas ve vítkovské seči 48 a také znal jsem české nadšení a také žasnu dnes, jak velké nebezpečí vlasť svírá, pokud lid se nezmění. Muž za mých časů chopil palcát tuhý, dnes konev piva s veselými druhy; žen českých hrdosť, národní cit, pýcha v německé frási zuboženě vzdychá – a mládež, která chloubou naší byla a o spáse své vlasti věčně snila, dnes, potomstvem jsouc českých mučeníků, juž slovo „vlasť“ svých škrtla ze slovníků!“ Nastala vřava, souhlas hrozný, rmutný, zas Žižky palcát uchopil se slova. „Tak nelze být, a úkol kyne smutný! By lid ten krásnou vlasť neničil znova a nehanobil praotců svých střechy – ne Němce, tentokrát z Čech vyženeme Čechy!!“ Já probudil se. V mysli sen mi posud tane. „Ó hrdé české zbraně, kéž se dle vás stane, kéž zkažený lid potrestáte krutě!“ V tom váznou slova, sedím nepohnutě, v mé hlavě rozprostírá myšlének se říše, z nich jedna cepem po zádech mi píše: Nech hněvu planého i podivení, hrůzy – sám nejsi lepší nežli tam ti druzí! 49