Rty krásné Jindřišky.

Antonín Koukl

Rty krásné Jindřišky.
Ó Jindřiško, já neznám lichocení, však duší mluvím do duše: Vám očí žár, jenž svět mi v kouzlo mění, by záviděla Venuše. Již tolik hochů krásné oči Vaše sklály, i já zřel blesky ty – posud mne v srdci pálí – leč vše to – vše to mizí, když rty se Vaše něžně rozpoutaly a hází úsměv – zlato ryzí. Tři života dny dal bych bez váhání, kdybych směl jednou zlíbati Vám celou tvář, až čílko kde se sklání, kde sídlí snové křídlatí. Líp sluší Vám než věnce vavřínové bujného vlasu zlatí paprskové – leč vše to – vše to mizí, když rty se Vaše hebké, rubínové utkají mužných retů s přízí. Jsem nešťasten, kdy kypré tílko Vaše je všech mých představ hrdý král, 19 kdy myšlénka má ňadra oblétá Vám plaše – však líbat smím jen ručky sval. Ke mně-li vzhlednete Vašeho u podnoží, květ žárný v tvář mi vášeň rozpoloží – leč vše to – vše to mizí, když hrdé Vaše rty bezmocně pýcha složí, a – bonbon berou z ruky cizí! 20