RYSY SPOLEČENSKÉ
[5]
Společnosti lidské.
Ó společnosti lidská! Život řine
tvých kouzel tepnou; vzduch jsi žití,
jejž dýchat nesměje, jak třtina zhyne
i ten, kdo věčnosť v sobě cítí.
Já tak tě miluji, že přál bych sobě,
kdo poznal štěstí v lidských tvářích,
by žíti mohl lidstvu k zdobě
hned v několika exemplářích!..
7
Přemýšlení o přírodě.
I.
I.
To jistě hříchem není,
že přírodě jsem nevzplál písní jásavou,
bych ve svém prostém snění
víc nebyl nadšen lidstva oslavou.
Já povždy budu žíti
v takovém s přírodou a lidstvem poměru,
že v oné obdiv uzřím,
však v lidstvu štěstí, naděj, důvěru.
A jest-li sklamán budu,
té viny tíž přírody klesne na váhu:
proč ona tedy lidstvu
takovou uštědřila povahu?
II.
II.
Tvé slunce, přírodo, i luny záře snivá,
obzoru kruh, jenž nádherou se skvěje
a kouzlem v jiný na blankytě splývá,
vzduch jasný jako duše lesní víly,
8
tvůj večer kouzla pln, jenž červánkem se chvěje –
vše toto nadchlo boha v tvůrčí chvíli.
Však přišla doba, kdy se božství ptalo,
zda bez třpytného broučka žíti umí růže,
zda bez křídlence by se nebe radovalo,
zda vlna bez rybky břehu se pyšnit může;
však přišla doba, kdy se jako báje
ozvala touha po životu ráje,
kdy vesmírem ta nutnosť otřásala,
že přírodě, by pravým žitím vzplála –
potřebí člověka.
Však nešťasten bůh, jenž se dočeká,
až všechny zhynou zase děti Evy.
To hrozný bude pohled na tvou krásu:
jak na hlavinku svůdné děvy,
již druhdy lemovaly proudy lesklých vlasů,
však nyní z hlavinky – až při pohledu zle je –
zoufale lysina jen zeje!
9
Mé dvě duše.
Že jenom jednu duši mám?
To lžete, páni páteři!
Já dvě mám – vím to líp než vy –
ač nikdo nevěří.
Ta jedna – budiž – v prsou je
a v tanec žene všechnu krev,
tou druhou duší je mi však
ten zvučný český zpěv!
Ba duší mi! Mne nesmí bol
jak jiné hnáti na pospas –
trud všechen v písni vyzpívám –
a pak jsem šťasten zas!
10
Trpící dívce.
Ó neplač, dívko! Slza jedovatá
je škůdcem Tvojích vnad;
mladosti úsměv sluší,
on pohne srdcem, duší.
Leč máš-li bolesť snad –
trp! Osud zmůže trpělivosť svatá.
Ty slzíš přece? – Dovol, drahé robě,
bych strážcem byl Tvých vnad,
bych slzu v oku tkvící,
jež krásných hyzdí lící
jak růži bledý had,
s těch očí rychle, rychle slíbal Tobě!
11
Mé písničky.
I.
I.
Já držel Tebe za ruku
a v druhé víno v poháru –
jsem stejně věren oběma
a vše vám přeji ke zdaru:
Ti, abys mladou byla vždy,
byť žila’s roků přes tisíc –
leč svému vínu přeji zas,
by stárlo kvapem víc a víc!
II.
II.
Že někdy chodím za jinou,
mi vyčítáváš, drahoušku!
Leč vše to dělám pro Tebe
a jenom jaksi na zkoušku.
Vždyť proto k jiné chodívám,
bych uměl líbat na čílku,
a když to skvěle dovedu –
pak zlíbám Tebe, andílku!
12
III.
III.
Vyprávěl bych Ti pohádku
o rytíři z dob „rococo“ –
jen kdybys při tom nezřela
do očí mých tak hluboko!
Ten rytíř v lásce věren byl
– nu, nebádej tak hluboko! –
Že věren byl – rač uvážit:
vždyť žil on v dobách „rococo“!
IV.
IV.
Já na Tě myslím pořáde,
ba celou noc i celý den –
nu, snad mi přece uvěříš,
že nikdy nejsem nevěren.
Zapomenu-li na Tě však,
stonásob zřím Tě druhý den,
neboť se s vínem přátelím –
nu, viď, že nejsem nevěren?
13
Písně Ahasvera.
I.
I.
Jsem živá minulosť, jež v přítomnosti žije;
mé žití světa žádná bouře neohromí!
Přes tisíc žiju let – až dneska napadlo mi,
že bouří v nitru mém cos jako poesie.
Od myšlénky té jsem již nerozdělným.
V mé hlavě bují plány všeho bez rozměru –
jen někdy směji se: fenomén byl bych věru,
tak kdybych stal se náhle – dvakrát nesmrtelným!
II.
II.
Já viděl Saharu
i propasť Niagary,
ba celé přírody
bezčetná kouzla, čáry.
Já cítil strnutí,
když Vesuv soptil lávu
a Pompej zhynula
popele v šedém hávu.
14
Když Napoleon žil
a bortil světa tróny,
já žasem oněmil
a se mnou milióny.
Ten zázrak ještě zřít
chtěl bych já poutník smělý,
by český šlechtic dal
pro vlasť i – krejcar celý!
III.
III.
Let přes tisíc má noha světem kráčí,
co viděl jsem, to líčit nepostačí
ni jazyk Demosthena.
Já svědkem byl, jak klesli národové
a na jich místo přišlo plémě nové –
až znovu příšla změna.
Já přešel snad již každykaždý údol, horu
od květné Spánie až ku Bosporu,
kde vlna s vlnou hrá si.
Však při tom bos jsem byl, což radosť skytá;
vždyť při těch cestách – kdo se dopočítá –
co bot bych rozbil asi?
15
IV.
IV.
Již umři, myšlénko, a neděs více!
Proč svíráš v žhavá pouta duši?
Což z práce tvé tě, krutá pijavice,
ni prosba, žal můj nevyruší?
Tak velmi často volal jsem, a znovu
zas řádí myšlénka ta psotní:
co naživil by se mne slavný ouřad,
kdyby mne vsadil v žalář doživotní!
V.
V.
Kdo napsal lásky dějiny,
tu knihu obsahu jak moře,
kdo čítal za let za tisíc
blaženosť lásky, trud i hoře?
V ní psát by musel pokaždé,
jak milán těšil milku,
že věčně bude milovat –
a miloval jen chvilku.
A byť měl plány nejčistší,
milovat věčně nedoved’,
vždyť přišla neúprosná smrť
a lásky vroucí konec hned.
16
Jediný já jsem ve světě,
jenž věčně život ponesu
a věčně mohu milovat! –
Chce čtenářka mou adresu?
17
Můj andělíček.
Každý má své drahé potěšení –
děvče boubelaté,
s květem v tváři, s vlasem přebohatým –
k tomu srdce vzňaté.
Každý svoji drahou milostenku
do nebe vynáší,
i kdyby snad shaslé oko měla –
třeba krásou straší.
Ale mne si Amor zamiloval,
zvláště podaroval –
měli byste mé milenky vidět
oheň v oku, tváře oval.
Má milenka vždycky čtveračiva,
nespatřím ji smutnu,
pravý anděl – jen že místo křídel
na zádech má putnu.
18
Rty krásné Jindřišky.
Ó Jindřiško, já neznám lichocení,
však duší mluvím do duše:
Vám očí žár, jenž svět mi v kouzlo mění,
by záviděla Venuše.
Již tolik hochů krásné oči Vaše sklály,
i já zřel blesky ty – posud mne v srdci pálí –
leč vše to – vše to mizí,
když rty se Vaše něžně rozpoutaly
a hází úsměv – zlato ryzí.
Tři života dny dal bych bez váhání,
kdybych směl jednou zlíbati
Vám celou tvář, až čílko kde se sklání,
kde sídlí snové křídlatí.
Líp sluší Vám než věnce vavřínové
bujného vlasu zlatí paprskové –
leč vše to – vše to mizí,
když rty se Vaše hebké, rubínové
utkají mužných retů s přízí.
Jsem nešťasten, kdy kypré tílko Vaše
je všech mých představ hrdý král,
19
kdy myšlénka má ňadra oblétá Vám plaše –
však líbat smím jen ručky sval.
Ke mně-li vzhlednete Vašeho u podnoží,
květ žárný v tvář mi vášeň rozpoloží –
leč vše to – vše to mizí,
když hrdé Vaše rty bezmocně pýcha složí,
a – bonbon berou z ruky cizí!
20
V zátiší.
V besídce miláček se vine k družce svojí,
nic na světě je více nerozdvojí –
zvědavý měsíc políbení uslyší
v jich zátiší.
Přírody velebnosť opěvá básník vřele,
nadšení proudí v celém jeho těle –
od boha v chvíli té se neliší
v svém zátiší.
Ty’s nejšťastnějším, drahý Václavíčku!
Svět v práci posud, ty však pomaličku
svůj rozum ztrácíš vína ve číši
v svém zátiší.
21
Dědoušek.
Ustupte mi, hoši, z kola,
zatočím si s Ančí –
třeba je má hlava holá,
noha s chutí tančí.
Ku skoku! Hej, hola! tak se to dělá –
odměnou kyne mi hubinka vřelá.
Jak vás tu, hoši, co na louce kvítí,
každý mnou musí přec zahanben býti!
Nedávno to ještě bylo –
nevidáno! dvacet let –
vlásků co mi sšedivělo
na hlavěnce asi pět.
Později všecky mi utekly k ďasu,
proto přec v oku žár, v tváři mám krásu.
Jak vás tu, hoši, co na louce kvítí,
každý mnou musí přec zahanben býti!
Ne modlitba zažehná tě,
žízni, boží treste –
proto pivko šlakovatě
ku stolu mi neste!
22
Doušek dám po každé vzpomínce z mládí –
teď mi jich na tisíc paměť juž svádí.
Jak vás tu, hoši, co na louce kvítí,
každý mnou musí přec zahanben býti!
Mrak mi v tváři neuzříte,
i kdybych dnes zmíral –
ještě v dlani brázdovité
korbelík bych svíral,
připil bych na zdraví v poslední dobu,
smál bych se ještě dnes u brány hrobu:
Jak vás tu, hoši, co na louce kvítí,
každý mnou musí přec zahanben býti!
23
Touha.
Ach, jak rád bych byl vodníkem v řece!..
Všem rybkám bych vládl v modravé vodě,
hned písně bych zpíval květnatým břehům,
hned perly bych sbíral, vlnou se brodě.
A na dně v své hrady z křišťálu, zlata
bych přivedl všecky bělounké panny,
jež z pěny se rodí při svitu luny,
jichž zrak je vždy láskou ohnivě stkaný.
Kol pasu bych objal jednu i druhou,
až láskou bych spatřil vodstvo se pěnit.
Pak nikdy bych, věřte, inserát nedal,
že nevěstu hledám, že se chci ženit.
24
V étherové říši.
Ba krásná je to vlastnosť u poety,
že jeho duch prolétá vyšší světy
a zří v nich štěstí zdroje.
Ba krásná je to vlastnosť, umět tvořit
si étherovou říš, nymfám se dvořit –
jich líbat vzdušné kroje.
Ba krásná vlastnosť, letět výš než střela,
výš, než kde hoří slunce kadeř skvělá –
tam zpívat hymny svoje.
Ba krásná vlastnosť, letět v nekonečno,
tam šťasten být, kde jiným nebezpečno –
bez létacího stroje!
25
Hle! hlele!
Ó jaké parno! Slunce žárem z dáli
nás bičuje – a v nitru oheň jiný
i mne i Tebe pálí...
Hle, již i pot se s čílka Tvého roní,
nuž, ať nám opona okénko zcloní.
I v šeru komnaty prost zůstanu vší viny;
jak kuřátka dvě budeme tu v houští.
Běloučká opona juž v okénku se spouští –
hle! hlele!..
Závojem černým den si zakryl tváře.
Zřím vzhůru do okénka, hledám dívčí krásu –
jak štědrá luny záře!
Já šťasten spatřil tílka vděčné tahy,
jež za jediný pohled pohár štěstí blahý
mi skytají: zřím vlnící se vlasy,
jež ku hrudi lnou jako vonné houští,
zřím ještě víc – ach! – opona se spouští –
hle! hlele!..
26
Omluvenka.
Já slíbil mlčení o lásce Vaší,
spanilá slečno, k mému příteli –
já mlčel též: nad svatosť byla dražší
mi Vaše tajemství – vždyť dobře utkvěly
v mé mysli přízně Vaší důkazové četní –
já věru nebyl indiskretní.
A přece káráte mne, že jsem zrádný,
že přítel můj zná Vaše pocity.
Jak poznal je ten mladík k dívkám chladný?
Poznání jeho podnět věru snadný –
vše řekla jste mu sama, ne snad řečí retní –
leč mluvou oček indiskretní!..
27
„Píseň beze slov“.slov.“
„Chci „píseň beze slov“ teď přehráti,“
jsi pravila, vnořivši v bílé zoubky
klaviatury ručku smělou,
a jako andílkové křídlatí
rozkošné tóny vřelé hloubky
mi létly v duši rozechvělou..rozechvělou...
Já pohledl v Tvá očka plamenná.
Ó nehrej, nehrej! K štěstí mému není
víc potřebí, já hledím znova
v Tvůj sladký zrak – ó chvíle blažená! –
v něm skryta nad vše pomyšlení
výmluvná – „píseň beze slova“! –
28
SATIRY
[29]
Až nás nebude!
Ty’s paní, přírodo! Tvůj člověk rob –
nuž, znič jej, znič – nuž, s lidstvem v hrob!
Však možná, že ti po nás vzejde chvíle,
kdy litovati budeš sudby zavinilé,
až blesky vychrlíš z hněvného mraku zdroje –
jak povaha tvá odvěká –
a nebude ni člověka,
jenž nastavil by prsa svoje!
31
Hříčka přírody.
Rozjařen plameny cyperské sladké šťávy
Augustus césar mluvil o blesku své slávy:
„Mých činů chvála zní až nad nebesa,
jsem veřejnosti bůh i zátiší.
Když truchlím, smuten svět a se mnou opět plesá;
Evropa ovečkou, jež ku noze mi klesá,
jak vůli mou a rozkaz uslyší;
já historie dnešní hlavní kreslím tahy
a směju se odpůrcům svým –
i národ proti mně kdy zdvihne meč svůj nahý,
pokorně odkládá zas vzdorné svoje snahy,
když hněvivě „Quos ego!“ zabouřím.“
V pozdější chvíli znaven césar v sny se hrouží..hrouží...
V síň komár vlít. Ta hříčka přírody!
Obličej světapána hrdý,
jenž tisíc lidí vodil v lahody
a nemilostí jiným osud nastlal tvrdý,
svým hnutím odsuzoval k věčné trýzni, bolu,
ten obličej, kol něhož lid zří aureolu –
hle, komáru teď za rejdiště slouží!!
32
Šaty v literatuře.
Francouzské drama ubohé
tak na šatstvo je chudé,
že brzo už jen opona
té nahoty pokrývkou bude.
Leč panenské se škole jinak daří:
jest štěstím luny vnadné,
že stkví se pouze tváří –
vždyť kdyby měla utkáno
ostatní tílko svůdnou září,
básníků škola panenská
by diktovala do brků,
že musí sukně ušity
mít až nahoru ke krku.
33
Satira snu.
Lid zve ho lichvářem, však za to
v dlaň stříbro kouzlaplné sype mu
i žárem svůdným smějící se zlato,
jež v bohatém teď kryje objemu
každého stolu skrýš i pokladny.
Lid zve ho lichvářem – on ale počítá.
Toť věru v světě úkol nesnadný!
Juž potem tvář hle! jeho polita,
však neúnavným on – až spánek přiletí
a jako poctivce ho stiskne v objetí.
A zdá se mu, že nebes klenbu vidí,
jak žádný básník v světě neuzřel:
v ní mraků Niagarou zlata roztok vřel,
a ve vlnách těch Štěstí vůz svůj řídí.
Ó blaho nezměrné! – Hle! rukou úbělovou
Štěstěna zlata skvosty hází dolů,
s paprsky jehož úsměv její letí spolu.
Juž v celém ovzduší krůpěje zlata plovou
a oslňující, přeskvělou září
se klidně rozkládají v jeho tváři.
34
Zimničním chvatem rukou s čela
a s lící trhá zlata krůpěje –
hrsť plna již, a znova dlaň hle! smělá
ve svůdné vnořuje se zlata závěje..závěje...
V tom probudí se lichvář. Zlato vyzískané
vstříc ranním pozdravem se vlídně usmívá,
však hle! krev čerstvá z něho dolů kane,
ba nehty lichváře i líce pokrývá! –
Tak zahrála si kdysi spánku satira
a převzácný tu vykouzlila zjev,
že ze zlata lidského upíra
i vlastní také jednou tekla krev.
35
Pravé podobenství.
Až k nebi hrdě vypíná se člověk
a netuší, že hrozně hoden smíchu,
když volá, boha nikdy nespatřiv:
„Jsem bohu podoben!“ v svém pychu.
Zda konečně kdy lidstva toho davy,
jež pro paprsek liché, klamné slávy
nůž pozvedá a smrtonosné zbraně,
jež neleká se zkrvácené skráně
a jako hyena se pase na oběti –
zda započnou kdy přemýšleti,
že každý z nich by sloužil lidstvu ku vděku,
jednáním podoben jsa – aspoň člověku?!
36
Opovážlivosť.
Lid kvílel: „Dejte práci, páni,
my hynem, pomozte nám hbitě!
prosíme o laskavé smilování –
nám doma zmírá hladem žena, dítě!dítě!“
Však vínem panské číše bují,
až lidu nářek přehlušují..přehlušují...
Lid zahřměl: „Dejte práci, páni,
neb zhyneme – však vězte, že ne sami!
A marně žebřeme-li pomoc, smilování,
zeď železná, ni zbraň vás neuchrání
zoufalců před hrozbami!“
Na místo číší panstvo sestrkalo
k poradě tenkrát vlastní svoje hlavy:
„Ta chátra práci chce – to dosti málo!
Ať tedy pracuje, až padne od únavy!“
Lid jásal. Ruka zimničně se chvěla,
pot v krůpějích se valil k tváři s čela,
37
ba nedbal pracovník, zda prchá zdraví,
zda klesá zmožen trpké od únavy.
A minul čas, leč neminula bída,
jež v lidu řádila jak jícen ostrovida.
Lid práci odkládá a k panstvu opět volá:
„Juž smrti hladem nikdo neodolá,
chcem za pot mzdu, chcem peníze své míti –
nuž, ukončete nekonečnou muku!“
Jizlivý úsměv pánů přelét’ ústa:
„Jen podej čertu prst, on celou chytí ruku!
O práci žebrala ta chátra u nás pustá!
Když našinec ji prací ukojit se snaží – –
tu ještě peníze se žádat opováží!!“
38
Kritika Venuše.
Postavil se Francouz před Venuše sochu.
Smekl, klonil se a vouskem blahosklonně
pohrával si, usmíval se trochu.
Chladný Angličan dí k němu na balkoně:
„Žasnete? Ba věru, klid ten božský sluší
celé postavě jak spokojenosť duši.
V skutku, pane můj, mne rozchvěla by
v nebi Venuše svou krásou znova,
kdyby neměla jen tento úsměv slabý
a pak kdyby byla – rovněž mramorová.“
„Pardon, mylorde!“ zas Francouz na to.
„Škoda, paní tu že vytvořilo dláto,
přeškoda, že chladný mramor nemá žití,
a že láska žár v něm neroznítí!
Největší pak chybou bohyně té bledé,
že ni božský kankan tančit nedovede!“
39
Před obrazem „Živé pochodně Neronovy.“Neronovy“.
Za velkou myšlénku, jež hvězdou žití vřela,
za nesmrtelnosť svou a za spásu
hle! myslí bohorovnou vydávají těla
Neronu, synu ďábla, k pospasu.
Za velkou myšlénku! – Vše žádá obětí!
Když nadšení nám pílí ruce nesvětí,
když lekáme se potu vlastních tváří:
úrody nečekejme, plod nám nezachutná,
tvor nedostačí si, k životu práce nutná;
z ničeho ani kouzlo světa nerozkvetlo,
sám bůh se přičinil, řka: „Staň se! Budiž světlo!“
Svůj život za spásu hle! kladou křesťané,
a mysl neklesá, když oheň zaplane.
Hle! i v tom plamenu nadšeni silou novou
pro spásu rádi jsou pochodní Neronovou.
Vše žádá obětí. A což to naše žití,
jež stísněno jsouc, volá o spásu?
Hráz úzkoprsou má-li strhat vlnobití,
být musí bouře dříve světa k úžasu,
bouř nadšení – by po ní jasno bylo.
40
Však kde to nadšení? Hle! ruka matně klesá,
dnes zapomenuto, o čem se druhdy snilo.
Kdy jiní letí výš jak orli na nebesa,
kdy z práce duchů jiný národ plesá
a sopku nadšení v svých prsou pro vlasť hostí,
my klidni jsme, nám stačí sláva – minulosti.
Zda sílu máme k spáse postačivou –
i nutno-li, pochodní pro vlasť býti živou?
Na štěstí k oběti té u nás bude dosti
za živa hořet – studem nad svou netečností!
41
V noci.
Prosyceným vzduchem vůní deště
posud ozývá se ztlumený řev hromu,
opozdilý blesk se mihne ještě,
příroda však spí, ni hemživý list stromu
bouří znaven nehlásí se k žití,
ani nezachví se, mraku temné křídlo
že se znovu k planině s hor řítí...
Příroda spí celá. V oblacích jen sídlo
chmur se žene s velkým králem duchů.
Měsíc vyplul. Uděšenou tváří
hledí dolů, odkud vřava roste,
pak se táže: „Což se peklo dole sváří?
Nevěřím, že hřmění to jen prosté
doráží teď vzhůru k mému sluchu!
Upokoj mne, mocný králi duchů!“
„Nevím,“ odpověděl. „Bouře ztichla již,
v pláni dole zřím však vedle kříže kříž.
Nemýlím se, hřbitov jest to Čechů,
vřava pak a křik ten v noční době
od nich pochází, vždyť jako v sledním dechu
rvou se mezi sebou ještě snad i v hrobě!“
42
Povaze Žižkově.
Ó že nejsi mezi námi,
otče, se svou pěstí,
abys dítky vyvedl své
z nešťastného scestí.
Škoda, že Tvůj v stínu leží
palcát ježkovitý –
což by divné u sousedů
zbudil zase city.
Ó že nejsi mezi námi –
stálo by to za to:
v žulu tísní nasadil bys
vůle vzdorné dláto.
Pod Tebou by oživila
staročeská sláva,
i kdyby jí na hrobě již
hustá rostla tráva.
Pošlapal bys jednou nohou
hejno cizích štírů –
43
nehoráznou máme v Tebe,
tatíčku náš, víru!
Ba kdybys se vžil v ty naše
modernější tvary –
hnedle bys i pánaboha
dostal do čamary!
44
Povídka o chrabrém křižáku.
Večerní šero nad krajinou bdělo.
Pod stromem košatým hle! křižák v pevném štítě
jak želva líná seděl, svraštil čelo
a hlasem drsným, chrapotavě, spitě
vyprávěl o německé zneuznané slávě
v husitském boji v domažlické vřavě:
„My děsili je. Jako sysli v křoví
zalezli plaše před našimi kroky –
my okřikli je několika slovy,
a poslušnější byli nad otroky.
My často nad bídou jich slitovali jsme se
a odpustili jim, že ukryti jsou v lese –
my dobráci jich ani nehledali.
Však jednou jejich zpěv jsme slechli z dáli..dáli...
U Domažlic to bylo. My jsme rozjařeni
se do nich pustili, že hnedle zkrváceli.
V tom biskup náš jich zkázou rozechvělý
nám přikázal, abychom dali odpuštění
těm ubožákům, vždyť prý Kristus vřele
sám za svoje se modlil nepřátele.
45
To bylo jejich štěstí. My jsme obrátili,
a poněvadž zuřilo strašné krupobití,
my do Řezna jsme rovnou pospíšili,
kdež o babách těch...“
V tom hle! za hlavu se chytí,
jak ďáblem potřeštěn vyskočí uděšeně
a v útěk se soudruhem dal se šílený.
Když domů, uřícen jsa, přiběh’ ku své ženě,
pln úzkosti a strachem rozchvěný
vyprávěl, nad hlavou že hrozné, ostnovité
se houpaly mu české palcáty.
Tou řečí celý kraj křižáků dojatý
tažení k stromu podnik’ skvělé, obrovité –
však posud se stromu nebyvše urvány,
hle! větrem klátí se – ostnaté kaštany.
46
Sněm husitských zbraní.
U prostřed husitských palcátů, zbraní
jsem odpočíval spánkem. Pojednou
se divný sen mi dotkl skrání.
Palcáty přede mnou se pozvednou,
pak cepy, hřmotné houfnice,
jak s přísnou tváří démonové
kol táhnou v záři měsíce
a jako čápi oknem vyletěly.
Poslední palcát zdržím rozechvělý:
„Jste mrtvi světu! Proč zas v život nový
z poklidu prchá ten váš hlouček smělý?
Či válek hřímavých děj vzácný, velký,
v němž gigantsky jste otřásali
mohutnou bytostí Evropy necitelky,
vám posud slabý jest a malý?
Ni za hrobem, kde odpočinku chvíle,
jste nenalezli žádoucího cíle?“
Hněvivě rozhoupal se palcát nad mou hlavou:
„Jak kvítím luh, náš život pestrým slávou,
a s dobrým svědomím tu nyní
zemdleni spočíváme v prachu síní.
47
Však jednou v roce ze snu probuzeni –
v den výroční, kdy u Domažlic padli
sousedé Němci v děsném rozptýlení,
kdy Čech jim strhl slávy věnec svadlý –
letíme v ona místa proslavená,
ve sněmu bychom mohli doznati,
že celý svět Čech slávou uchvátí –
že v Čechách hrdinou je muž i žena.“
A na slova ta uletěl mi náhle.
Já z okna zřel, jak vzduchem letí
juž zbraní českých pásmo neobsáhlé
jak říše pohádkové kouzlaplné děti.
Já cítil opuštěnosť; snu pak na peruti
jsem letěl za nimi, až v západ posunuti
cíl zřeli svůj i oltář české slávy,
až posléz stanuli velebné u Šumavy.
Já hleděl vstříc jim s ustrnutou lící,
když nestaršínejstarší řečnili bojovníci:
„Já prastarý jsem palcát z dlaně Žižky
a svět znám jako Němců záda,
však sotva poznávám dnes české chýšky
i lid náš kleslý s proslavené výšky.
Hle! všude z cizáctví jak číhá vlasti zráda!
Jak neměl by si palcát v stáří zatruchlit,
když obětoval život za takový lid!“
A na to starý cep se ujal řeči:
„Já bojoval zas ve vítkovské seči
48
a také znal jsem české nadšení
a také žasnu dnes, jak velké nebezpečí
vlasť svírá, pokud lid se nezmění.
Muž za mých časů chopil palcát tuhý,
dnes konev piva s veselými druhy;
žen českých hrdosť, národní cit, pýcha
v německé frási zuboženě vzdychá –
a mládež, která chloubou naší byla
a o spáse své vlasti věčně snila,
dnes, potomstvem jsouc českých mučeníků,
juž slovo „vlasť“ svých škrtla ze slovníků!“
Nastala vřava, souhlas hrozný, rmutný,
zas Žižky palcát uchopil se slova.
„Tak nelze být, a úkol kyne smutný!
By lid ten krásnou vlasť neničil znova
a nehanobil praotců svých střechy –
ne Němce, tentokrát z Čech vyženeme Čechy!!“
Já probudil se. V mysli sen mi posud tane.
„Ó hrdé české zbraně, kéž se dle vás stane,
kéž zkažený lid potrestáte krutě!“
V tom váznou slova, sedím nepohnutě,
v mé hlavě rozprostírá myšlének se říše,
z nich jedna cepem po zádech mi píše:
Nech hněvu planého i podivení, hrůzy –
sám nejsi lepší nežli tam ti druzí!
49
Ku dni 6. července.
Dnes veliký Tvůj den je, Mistře mučeníku,
dnes každý spěchat měl by pro věnec,
jejž na mohylu klad’ by vděčnosti pln, díků,
slz v proudu – šestý že je červenec!
Leč mrtvo u nás, nikdo nevzpomíná!
Jak křiklavou ta česká němota! –
Ni naše mláď, ten orel, jenž se vzpíná
perutí nad světy, jenž směle mihotá
se v řadách sluncí slávou příštích dob –
i mláď ta zapomíná na Tvůj tichý hrob!
Přec mohutný náš lid! On mysli vznešené,
on schopen nejskvělejších vděčnosti je vznětů,
on v hymnu, v proudy slz by roztál pro pietu
a třeba vavřín podal skráni slavené!
Ba netřeba Ti, Mistře, bylo na hranici
svůj život sílat do svatých bran ráje:
Ty’s mohl s perem v ruce ztuhlé, ve chvějící
se loučit se světem – leč hlady umíraje!
Dnes vzpomínali bychom Tebe nadšeně,
dnes vlasť by vzdychala žalosti v ozvěně –
ba snad i křížek měl bys hrobu u pokraje!
50
Hymna českých nakladatelů.
Všech ctností skromnosť královnou.
Kéž k naší radě proto lnou
ti, svědomí jichž tíží vina,
a znát se učí Hospodina!
Ó vizte básníka, jenž verše nehynoucí
hvězd napsal hořícími světy,
jenž duhou vítězně se k nebi pnoucí
oslavil nadšení božského vzněty,
jenž harmonií věčným souladem
vtisk’ dílu svému krásy diadém,
že nejplnějším rýmem zvoní!
On duchem svým přírody stvořil knihu.
Hle! co tu poesie, když se slunce skloní
v soumraku k horám, z jejichž hlavy krev se roní,
co poesie v každém luny mihu,
jež s mraky laškuje a v síť je chytá třpytu –
co poesie roste nočním po blankytu!
Hle! večernice hymnou vítězství je –
tak hrdým okem na svět kolem zírá,
ba každá hvězda, jež se v mraku kryje,
ba každá vlasatice, nekonečnosť čirá
jest velkou myšlénkou, je skvostem poesie..poesie...
51
Ó vizte básníka, v jehožto velké dílo
se tolik krás a mohutností skrylo,
že nevyčte jich lidstvo, byť i věčnosť žilo!
Svět nepozná juž slávy větší záře!
A žádal kdy ten autor honoráře? –
Všech ctností skromnosť královnou.
Kéž k naší radě proto lnou
ti, svědomí jichž tíží vina,
a znát se učí Hospodina!..
52
Filosofům nad mrtvolou sebevraha.
(Památce † Karla Zardy.)
Že nečekal, až sletí smrť mu sama k skráni,
že dřív ji volal k sobě duší rozervanou –
teď nad mrtvolou jeho přátelé se sklání,
jichž řeči filosofií přeskvělou planou:
„Toť šílenství se v mysl vloudilo mu chorou,
že skutku toho dopustil se mezi námi –
jen člověk mohutností ducha slabou, sporou
boj nepřekoná šťastně žití nad vlnami!“
Ó stranou od mrtvoly, krkavci vy chlubní!
Vy zoufalství jste věru nikdy nad prohlubní
nestáli zničeni a nevíte, co volá
z té propasti zející. Kdož z vás neodolá
zuřivým vlnám, sedíte-li v pevné lodi
a chladně zříte jen, jak nešťastník se brodí
v prohlubni vln, jsa zemdlen, chorobného těla,
jak marně pracuje v nich ruka jeho smělá,
by v připravený hrob neklesl chvíle příští –
vy zříte hroznou vlnu, nad ním jak se blyští,
jak svírá ho a s ním juž v prohlubeň se řítí – –
však proti miliónům jedno co jest žití!?
53
Ó stranou, stranou! Teď mu nabízíte vesla,
když schvácená juž bytosť jeho vlnám klesla?
Vy voláte: „De mortuis nil, nisi bene!“
a na to spousta planých výčitek se žene
z úst vašich na mrtvolu, která neodpoví.
Ó kéž by odpovědít mohla těmi slovy:
„Že nemusil jsem zemřít, máte přesvědčení?
Vždyť tonoucí prý chytá se i třtiny,
když žíti chce. Nuž, slyšte případ trochu jiný:
což však ni třtiny té když ve vlnách juž není?“ –
54
Česká modlitba.
Jen nedejte mi, bozi, vodou Lethe
po smrti paměť zmásti:
Čech, byť i stínem v podsvětí,
chce nepřátele vlasti
mít pořád v dobré paměti!
55
Naděje.
I.
I.
Ó naděje, božskosti záře skvělá!
Ó naděje, těm davům ztrýzněného lidu,
jimž vrásky jemnou ručkou snímáš s čela,
jimž kouzla svého květem mírníš bídu,
juž náruč nezavřeš, kterou jsi otevřela!
Ó naděje! Velebím svatosť tvoji,
vždyť jediným důkazem mstivých bohů
jsi zbyla na zemi, když záští svého v zdroji
vše lidstvu uzmuli. Nám v pustém žití hlohu
jediný květ tvůj libovonný stojí..stojí...
Však květ ten zázračný, však květ ten čárný,
on roste pod nebem, v němž mrak se hněvně svíjí,
on blesky šlehán skytá plod svůj blahodárný,
on bují životem, když proudy slz ho kryjí –
jej zničit, živlů všech je útok marný!
Ó naděje! Jsi lidu Hospodinem,
a proto uchvácen já klesám před tvou září!
Jen jednou ne – když blesky planeš žití stínem,
56
a zanícený lid vše ve tvé vidí tváři,
zrak maje zaslepen a ruce v klínu líném! –
II.
II.
Jest mládež nadějí celého národa,
vlasť zří v ní sémě své, z něhožto úroda
jí vzejde vzácná v budoucnosti.
Jest mládež nadějí, jež vlasti krví vře,
jest branou v budoucnosť, jež se jí otevře
přeskvělou skutků bohatostí.
Však táži se, čím asi poli zprahlému
jsou mraky černavé, pokavad z objemu
neskytnou svého deštík vděčně?
Však táži se, čím vlasti ubohé
mládeže výkvěty jsou přemnohé,
jen nadějí když budou – věčně? –
III.
Neb lid je veliký!... Mohutný athleta!
Auguste Barbier: Populárnosť.
I Olymp nesmrtných se bohů chvěje
před velikostí lidu, jemuž ostré hřeby
do rukou vbodl, jenž však nyní nebi,
57
hřeb z těla vyňav, hlasitě se směje
a zdravé všemu vykazuje pěstě,
co vzdorem staví se mu v cestě.
Lid veliký jestjest, i když v nárůdek se dělí.
Ač skrovným na počet, vykoná skutek smělý:
on zničí obra, kterýž věčně roste, bují,
jehožto divy vesmír naplňují,
jenž s neštěstím se každým k boji řítí,
jenž nesmrtelnosť v bytosti své cítí –
on zničí jej a právě, když ni prstem nehne,
když na břich svůj v stín lenivě si lehne,
on zničí obra toho jako myšku lvové,
on zničí obra toho, nadějí jenž slove!
58
Čeho je nám třeba?
Čeho je nám třeba? Hojnosť máme slávy,
sterých kronik každý přetýká jí list;
na skále, jíž české, tvrdé byly hlavy,
vzdělán její chrám, jejž zloby Antikrist
nepřemůže více. Jiříka jsme měli,
Jana, duši svatou, Žižku Mesiáše,
božích bojovníků počet vzácný, skvělý –
řadem hvězd a sluncí minulosť je naše!
Čeho je nám třeba? Národní prý sílysíly,
sebevědomí a rázné obrany!
Dostatek jí máme. Nás kdo urazí-li,
v denních lokálkách je ihned ztrestaný,
my pak vztyčujíce rukou mužné svaly,
hrdě radujem se: „To jsme mu zas dali!“
Čeho je nám třeba? Umění a věda
bují jako luh, jejž zrosil deštík blahý –
na jeviště slávy, v politické snahy
každé chvíle křičí jiný napověda.
Staří spolehají na mláď naši čilou,
mláď zas vzory starších očekává,
a tak nezbytně vlasť, matku naši milou,
samá jen a samá musí zdobit sláva.
Ničeho nám třeba. Pachtíme se přece
59
na znamení, že je život u nás hbit,
rozhodujícím se sférám zalíbit,
pro křížek stavíce kališnické plece!
Čeho je nám třeba? Za Rudolfa krále
kámen mudrců se hledal v Čechách stále.
Bez něho dnes také jistě vyhrajem.
Čeho je nám třeba? Jenom najít lžíci,
na níž bychom mohli s duší plesající
jeden druhého utopit na vzájem!
60
RŮZNOVERŠÍ
[61]
O velké mysli boha.
(Do památníku.)
Jste, zbožňovaná, dcerou pramáti,
jež v ráji první slunce vítala,
již andílkové bílí, křídlatí
svou milenkou si přáli nazvati;
a kdykoli se na ně usmála
a kdykoli jim políbení táhlé
na drobný vtiskla rtík, tu nebe peklem
a nebem ráj se stal jim náhle.
Když usnula narcisu v květu vleklémvelkém,
motýli oblétali ji, andělům závistivi,
a často rvali se s nebeskou drobnou chasou,
že přísně střežila vděk Evy svůdný, hřivý,
jim nedovolujíc nad její plesat krásou...
Tak vnadnou byla jistě!
Kdyby Vaší
svůdnosti paprsek však skvělý
jí tvůrčí síly byly darovaly:
to oko planoucí, jež k zemi blankyt snáší,
vlas, čela bělostného výklen hrdý, smělý
a zoubků bílý skvost, jenž při usmání
63
jak labutinka sněžná zaleskne se
a vlnkám rtů pak bezmocně se brání –
pak nežasl bych nad tvůrčí tou silou,
kteroužto bůh z chaosu, věčných mraků
svět vytvořil, v němž pásmo sluncí pluje,
jenž místo hrází nové vykazuje
jej stopujícím duchům zázraky,
pak neobdivoval bych Tvůrce věru,
že stvořil zemi, vzduch i oblaky,
že stvořil měsíc, kterýž v podvečeru
hvězd skvosty vodí pyšně za sebou,
že k tvoření a nádheře té celé
jediné slovo jeho bylo potřebou –
mé myšlénky by žasem rozechvělé
víc divily se duši jeho skvělé,
že ženu vytvořiv tak oslnivé vnady,
jí život vdechnuv kypící a mladý,
sám blaha nehledal a velké mysli slovy
šťastnému daroval ji člověkovi!..
64
Z mé astrologie.
Žasnoucímu hvězdář vypravuje světu,
že již mnohá planeta ve věčném čase
v nepočetné myriady roztrhla se –
pro mnohou pak, která posud víří v letu,
tentýž osud v budoucnosti je tu.
Proč tak asi? – mnohý ptá se v nesmělosti.
Snadno zodpovím: planeta ve svém běhu
přilítne našeho světa někdy k břehu,
když pak prohledne si všecky lidi dosti,
dozajista pukne – smíchem nebo zlostí.
65
Conditio, sine qua non.
Zas, měsíčku, ty hochu lživý, lstivý,
tak smutně zíráš na mne dolů,
jak stenal bys v nesmírném bolu,
jak bys víc mrtev byl než živý?
A přece zase hled tvůj touhou stkaný,
na papír leješ lesky svoje,
jak chtěl bys, abych ctnosti tvoje
spjal veršů svých v šat rozedraný.
A poslechnu. Však trud můj neobsáhlý
rozháněj místo mraku kolem sebe
a místo svitu svého s nebe
lij víno v krk můj žízní zpráhlý!
66
Apollonova komedie.
Antickomoderní ballada.
Dobrý je ten Tomáš, sklepník šedých vlasů.
Lituju i směji se mu napolo,
jak mu škodil za nedávných časů
komedií hloupou Apollo.
Bila půldvanáctá. V kavárně juž ticho,
stažné hrdlo plynu sotva dýše.
Tomáš v pološeru hlavou stížil břicho,
zamyslil se, v sny se zabral tiše.
Sní. Na stěně sochy z lesklé sádry stojí:
krásný Apollo s výrazem božským v tváři,
Mars mu naproti hle! ve válečné zbroji,
u prostřed pak věčnou krásou září
Venušino tílko svůdně bujných tvarů.
Dlouho netrvalo ticho. Apollo se klaní
vnadné bohyni a mluví hlasem zvonu:
„Dnes chci být tvým sluhou, čarokrásná paní,
velkáť láska má jak láska milionů!“
Šlehl blesk – ne s nebe – ale z mraků oka
sedícího v důlku Marta zbrojnosného.
Sílu zosobnělou Apoll měl za soka,
nechvěl však se bázní tvora smrtelného.
67
Apollonem byl, a proto jiskra myšlénková
božskou tryskla lebkou okamžitě:
sílu uvrci chtěl dovednosti v sítě.
Proto ku Martovi moudrá vznese slova:
„Mluvíš pohledem. Smír jinak nestane se
nežli soubojem. Kdo vítězem se vrátí,
nesmrtelnou krásu může celovati –
příležitosť k boji okolí nám nese.“
S místa svého Apollo seskočil hbitě,
kulečník si změřil zrakem, mluvil dále:
„Moderního věku kratochvilné dítě,
nesmrtelným bohům k haně služ i chvále!“
A hned na to kule ovečky jak tiché
pažitem zeleným kulečníku běží...
Zápas zahájen, Mars naděje má liché –
běda, běda mu, vyhraje asi s těží –
soudí kule teď – již rozhodnuto zcela:
Apoll vítězem jsa, skočil ku bohyni,
líbal sněžnou šíj i ňadra rozechvělá,
Mars však klnul, že to hřmělo síní. –
Tomáš polekaný oči otevírá,
na Marta se řítí – a již v ruce svírá
tágo mohutné, jímž, ač byl v polospánku,
zlostně rozdrtil nesmrtnou těla schránku
bojovníka Marta. Tisíc kusů letí
hrozným rykem, podlahu teď kryjí.
Tomášek juž procit’. Ó to strašné kletí!
Apollonu však se chechtot v tváři svíjí...
68
Dobrý je ten Tomáš, sklepník šedých vlasů.
Lituju i směji se mu napolo,
jak mu škodil za nedávných časů
komedií hloupou Apollo.
69
Chansona Azraelova.*)
Mně věčně utkví v mysli onen den,
kdy ze sna byl jsem náhle vyrušen,
jsa v žití prvně polekán
ohromným tlukem v stěny bran.
Zděšeně ku předu noha mi chvátá,
obrovským klíčem bran otvírám vrata
a žasnu. Pravda to – či pouhý žert?
Nás přišel navštívit – slovanský čert!!
Ať všichni čerti, kteří se nudí,
té historce malou pozornosť zbudí
a smíchem budou rudi.
Jak ruský švihák dvorně vzdal mi česť,
a pyšně děl, že také synem pekla jest,
že v prsou cítí touhy pal,
by Turků peklo viděl, znal;
mou chválil galantnosť mluvností smělou
a prosil o průvod kotlinou vřelou
a slíbil podstoupit tureckých běd,
by Turky i jich žen kyprý vnad zhléd’.
———
*) Azrael je anděl tureckého pekla.
70
Ať všichni čerti, kteří se nudí,
té historce malou pozornosť zbudí
a smíchem budou rudi.
A já se nedal věru zahanbit
i vedu hosta ohňů ve úkryt.
Zřel bujná tílka sultánek,
otrokyň svůdných sladký vděk,
jich úsměv na rtu víno jak v číši,
jenž nezvad’ ani plamenů v říši.
Však hrůza! Pojednou pustil se v šílený cval –
že Turek nohy své křížem si dal!
Ať všichni čerti, kteří se nudí,
té historce malou pozornosť zbudí
a smíchem budou rudi.
71
Před sedmým dnem.
Skulinou v nebi všichni andělové
v ráj k Adamu a Evě skrytě hleděli.
Muž první ženy objal páže liliové
a na rty polibek vtisk’ nesmělý.
Na nebi jásot, víření a sláva.
„Hle, první ve světě se zrodil polibek!“
andělů volá k Hospodinu vřava,
až zazvučela celou klenbou ráje,
až motýl zaslech’ ji, jenž růže svůdný vděk
ovíval křidélky. Klidně se usmívaje,
Hospodin pravil: „Než se člověk zrodil,
dřív nežli on svůj v rozkoši měl podíl,
hle! motýl onen v květu nepatrný, štíhlý
juž všecky zlíbal růže, jež se zraku mihly!“
72
Pohádka o knížecím člověku.
Sněhové prádlo vlnám odňala,
zří roztouženě v dál, kde domův rysy,
nad nimiž perutě noc rozpjala,
jak zámky kouzelné v povětří visí.
Již temno zachytlo ji vilnou objetí,
s tesknotou odvaha se v srdci mísí –
vždyť nožka míhavá tmy sítím uletí!
Jak ptáče na podzim uniká v teplý jih,
jak laňka utíká, již plaší dívčí smích,
a větřík uhání přes kvítků směsici –
tak spěchá Kunhuta hle! v rodnou vesnici.
A již již k tiché chaloupce se blíží
a sotva radosť svou a blaho utají.
V tom zří, jak postavy se za ní plíží
a stíny dva se v cestě míhají.
Strach roste v ní, a radosť všecka mizí – –
již těsně u sebe dva muže zhlédla cizí.
Ten mladý z pohádky jak princ, jenž z bájí
se vymanil, by lidský poznal svět,
však starší nevlídný: lesť v oku se mu tají
a urputným jak sovy jeho vzhled.
Polibkem mladík spoutal ústa nesmělá,
až ozvěnou se víska zachvěla.
73
Kéž věčně políbení medem s úst těch kane –
ó vděkuplná slasť! – ó štěstí nepoznané!
Tu starší cizinec jak démon hněvu
uchopil mladíka i polekanou děvu,
z bran ráje vyhnal jedním rázem oba,
a bleskem srší z očí jeho zloba.
Tu mladý muž se zpřímil majestátně:
„Jdi s očí mi již, pedante ty starý!
Řeč mizí tvá jak v slunci ranní páry –
jdi! nebo půjdeš s nevděkem!
Dnes pochodil bys věru se mnou špatně!
Ač knížetem, své právo znám já platně,
že býti smím i člověkem!“
A pedant odešel, a láska v prsou hřála,
na hrudi miláčka milenka zaplesala,
když šat mu hladila, jenž skrýval rysy těla,
hubinku snímala, jež na rtu jeho vřela.
Juž nelekala se, že tma své sítě věsí –
dvě světla měla v ní, jež plála pod nebesy,
jež s očí kanula v rozchvěné objetí –
ó šťastná bytosti, již zář ta posvětí!
Jich štěstí ukryto... Však osud, pedant starý,
jim nasil lásky v blaho útrapy a zmary.
Teď opuštěná dívka v pláči ve měkkém
si zasteskla nad lidským nevděkem.
V tom zazněl polnic zvuk a zazněl ještě blíže.
Hle! rytířů co v lesklé, hrdé zbroji,
74
co vraných koní s povozy kol stojí!
Slyš! známý krok – to v chatku vkročil kníže:
„Ztiš pláč! Slzami zaplaveno
Tvé oko blankytné juž nesmí být;
já knížecí Ti chystám věno.
Sem k boku mému přistup, ženo,
a nech mne čílko políbit!
Zem Tebe, svoji kněžnu, vítá,
já snesu Ti, co nebe skytá –
s mým nesetkáš se nevděkem!
Ten triumf mějž má historie,
ač knížecí mne roucho kryje –
že umím býti člověkem!“
75
Přípitek krále Václava IV.
Král Václav panstvo svolal ku hostině.
Když sešlo se večerní při hodině,
tu pohár vzav, vynesl provolání:
„Zpěv sladký básníků ať trud s nás shání,
ať hlásá o lásce, již víno v srdce leje,
o zlatě, které v proudech dívce s hlavy splývá,
ať jeho tónů slasť nám srdce rozehřívá,
když hymnou oslaví ty předkův našich děje –
já pohár zvedaje, přípitek vznáším vřelý:
ať žije blaženě náš český národ celý!“
A panstvo povstalo a s králem pilo;
stříbrné náčiní, jež skvostně stoly krylo,
zvedáno do výše, by šťáva z révy
z úst panstva české vykouzlila zpěvy.
Jediný za stolem mrzutě kroutí kníry –
kat krále Václava – k hostině také zvaný.
„Proč spolu nejásáš, proč hled tvůj rozháraný?“
dí Václav. „Nedáš poháru dnes víry?“
Kat děl: „Ty v zdar a žití národa dnes svého
si připíjíš, co bude z řemesla však mého?“
76
Břetislav.
Jest v celi krásná Jitka mříží sevřena,
nechala jenom srdce Břetislavu,
jen těkavých myšlének věčná proměna
a touha po miláčku plamenná
létají nespoutaně volných ptáků v davu.
Těm ptáčkům svěřila své hoře
i červánkům, jež rozlily se v moře,
v němž vřela krev raněných srdcí všech.
V tom – sotva první slunce tryskl žeh –
zahlédla řadu jezdců. V jejich čele
muž mladý v lesklé oceli
v před hnal se cválem ohnivě a směle,
že v oknech mříže sebou zachvěly.
Slyš! jaký lomoz, křik a vřava,
jeptišek pláč a mečů řinčení!
Hle! řetěz jeden s druhým opadává
jak uvadlý květ v jeseni –
vítězný pokřik, známé hlasy.
Vévoda Břetislav v tu chvíli
juž po chodbě klášterní pílí,
by zlíbal Jitky čelo, stinné vlasy,
by skytal ochrany a rychlé spásy.
77
Jeptišek sbor se marně bránit snaží
vévody české, ocelové paži.
Juž otevřena brána. Čilém na komoni
hle! Jitka sedí, k miláčku se kloní
a posmívá se tyranů svých stráži
i hrozícímu za ní klášteru –
kůň střelou letí známém ve směru...
Jsou šťastni... Jitka očí nebe jasné
upírá k ochranci a podivením žasne
nad jeho odvahou. Vévoda usmívá se:
„Já sílu čerpal v nadlidské Tvé kráse
a zrušil řetězy, jež svobodu Ti vzaly.
Přec já i celý svět je slaboch neskonalý
únosu k provedení ještě jediného – –
by urval Tě kdo z hradby srdce mého!“
78
Národ Horymírů.
Jsme národ Horymírů!
Jak před soudem stál on, my hrdým čelem
vstříc stojíme hle! sudbě osudu,
strach nechvěje se v oku našem smělém,
ni prosbou nezní ret z nízkého popudu,
jak on v budoucnosť lepší máme pevnou víru –
jsme národ HorymírůHorymírů!
Jsme národ Horymírů!
Jak on byl odsouzen a citem lidu
juž oplakán před smrtí svojí,
my odsouzeni byli v dvoustoletou bídu,
jež živořením jsouc, nám smrtí byla dvojí,
leč ani v té jsme v život nepohřbili víru –
jsme národ Horymírů!
Jsme národ Horymírů!
Hoj, Šemíku! vzleť přes hradby! Juž letí,
a uděšeným soudcům výsměch bodá sluch.
Hoj, český humore, Šemíku! bídy sněti
odkopni, na tvém křídle volni jsme jak bůh
a smějeme se dolů hejnu netopýrů –
jsme národ Horymírů!! –
79
Naše divadlo.
Sami jsme si vystavěli
vlastní slávy pomník skvělý –
bozi by nám záviděli
vznešený ten zjev.
Ale kdyby barbar hrubý
chtěl jej uvést do záhuby –
ze všech jeho kamenů by
česká tryskla krev! –
80
Humor Čechů.
Smíchem zvoní jako vlna křišťálová
šumícího vína o břeh číše;
sotva narodil se, rodí se juž znova,
neúnavnosť na svém čele chová –
sama nesmrtelnosť zhyne spíše.
Roste v chatě u krbu a stolu,
vysmívá se pošmurnému bolu,
v nářku samém kolébku svou mívá,
ze slzavých očí úsměvem juž kývá –
s armádou se bědy pouští do zápolu.
Roste na horách, v údolí, lese,
na rtu dívčím perličkou se třese,
čelo starce ode vrásků čistí,
potokem on hrčí, volá šumem listí –
jeho říši v Čechách nikdo nevyhne se.
Roste v městě, v ulici i sále,
jako srnka skočí nenadále,
v čertovině usmívá se svatě,
zdobit umí v písničkovém šatě
žebráka jak purpur veleslavné krále.
Nechybí nic věru v nebi pro potěchu –
jenom humor Čechů.
81
Až nás vloží smrti do pelechu,
ještě nezahyne humor Čechů.
Až pak celé člověčenstvo v hrobě
po únavě žití odpočine sobě,
až pak pro ně přijde anděl boží,
aby svolal mrtvé Soudce ku podnoží,
všichni lidé z mrtvých v den ten opět vstanou,
do života znova smrti vstoupí branou –
jen my Češi v hrobech zůstaneme spáti,
ať nás budí anděl, všichni z nebe svatí,
ať nás křísí sám bůh, tvůrce žití,
zůstaneme věčně hlínou země kryti,
řkouce Hospodinu: „Dík náš přijmi vřelý,
ale nikdy z hrobu nepovstanem svého,
bychom žití opět vešli do nového –
vždyť jsme života už jednou po krk měli!“
Ještě člověčenstva v sledním dechu
tryskne humor Čechů!
82
OBSAH.
I. Rysy společenské.
Strana
Společnosti lidské7
Přemýšlení o přírodě I. – II.8
Mé dvě duše10
Trpící dívce11
Mé písničky I. – IV.12
Písně Ahasvera I. – V.14
Můj andílek18
Rty krásné Jindřišky19
V zátiší21
Dědoušek22
Touha24
V étherové říši25
Hle! hlele!26
Omluvenka27
„Píseň beze slov“28
II. Satiry.
Až nás nebude31
Hříčka přírody32
Šaty v literatuře33
Satira snu34
Pravé podobenství36
Opovážlivosť37
[83]
Kritika Venuše39
Před obrazem „Živé pochodně Neronovy“40
V noci42
Povaze Žižkově43
Povídka o chrabrém křižáku45
Sněm husitských zbraní47
Ku dni 6. července50
Hymna českých nakladatelů51
Filosofům nad mrtvolou sebevraha53
Česká modlitba55
Naděje I. – III.56
Čeho je nám třeba?59
III. Různoverší.
O velké mysli boha63
Z mé astrologie65
Conditio, sine qua non66
Apollonova komedie67
Chansona Azraelova70
Před sedmým dnem72
Pohádka o knížecím člověku73
Přípitek krále Václava IV.76
Břetislav77
Národ Horymírů79
Naše divadlo80
Humor Čechů81
E: av; 2002
[84]