Břetislav.

Břetislav.
Jest v celi krásná Jitka mříží sevřena, nechala jenom srdce Břetislavu, jen těkavých myšlének věčná proměna a touha po miláčku plamenná létají nespoutaně volných ptáků v davu. Těm ptáčkům svěřila své hoře i červánkům, jež rozlily se v moře, v němž vřela krev raněných srdcí všech. V tom – sotva první slunce tryskl žeh – zahlédla řadu jezdců. V jejich čele muž mladý v lesklé oceli v před hnal se cválem ohnivě a směle, že v oknech mříže sebou zachvěly. Slyš! jaký lomoz, křik a vřava, jeptišek pláč a mečů řinčení! Hle! řetěz jeden s druhým opadává jak uvadlý květ v jeseni – vítězný pokřik, známé hlasy. Vévoda Břetislav v tu chvíli juž po chodbě klášterní pílí, by zlíbal Jitky čelo, stinné vlasy, by skytal ochrany a rychlé spásy. 77 Jeptišek sbor se marně bránit snaží vévody české, ocelové paži. Juž otevřena brána. Čilém na komoni hle! Jitka sedí, k miláčku se kloní a posmívá se tyranů svých stráži i hrozícímu za ní klášteru – kůň střelou letí známém ve směru... Jsou šťastni... Jitka očí nebe jasné upírá k ochranci a podivením žasne nad jeho odvahou. Vévoda usmívá se: „Já sílu čerpal v nadlidské Tvé kráse a zrušil řetězy, jež svobodu Ti vzaly. Přec já i celý svět je slaboch neskonalý únosu k provedení ještě jediného – – by urval Tě kdo z hradby srdce mého!“ 78