Filosofům nad mrtvolou sebevraha.

Antonín Koukl

Filosofům nad mrtvolou sebevraha. (Památce † Karla Zardy.)
Že nečekal, až sletí smrť mu sama k skráni, že dřív ji volal k sobě duší rozervanou – teď nad mrtvolou jeho přátelé se sklání, jichž řeči filosofií přeskvělou planou: „Toť šílenství se v mysl vloudilo mu chorou, že skutku toho dopustil se mezi námi – jen člověk mohutností ducha slabou, sporou boj nepřekoná šťastně žití nad vlnami!“ Ó stranou od mrtvoly, krkavci vy chlubní! Vy zoufalství jste věru nikdy nad prohlubní nestáli zničeni a nevíte, co volá z té propasti zející. Kdož z vás neodolá zuřivým vlnám, sedíte-li v pevné lodi a chladně zříte jen, jak nešťastník se brodí v prohlubni vln, jsa zemdlen, chorobného těla, jak marně pracuje v nich ruka jeho smělá, by v připravený hrob neklesl chvíle příští – vy zříte hroznou vlnu, nad ním jak se blyští, jak svírá ho a s ním juž v prohlubeň se řítí – – však proti miliónům jedno co jest žití!? 53 Ó stranou, stranou! Teď mu nabízíte vesla, když schvácená juž bytosť jeho vlnám klesla? Vy voláte: „De mortuis nil, nisi bene! a na to spousta planých výčitek se žene z úst vašich na mrtvolu, která neodpoví. Ó kéž by odpovědít mohla těmi slovy: „Že nemusil jsem zemřít, máte přesvědčení? Vždyť tonoucí prý chytá se i třtiny, když žíti chce. Nuž, slyšte případ trochu jiný: což však ni třtiny té když ve vlnách juž není?“ – 54