Satira snu.

Satira snu.
Lid zve ho lichvářem, však za to v dlaň stříbro kouzlaplné sype mu i žárem svůdným smějící se zlato, jež v bohatém teď kryje objemu každého stolu skrýš i pokladny. Lid zve ho lichvářem – on ale počítá. Toť věru v světě úkol nesnadný! Juž potem tvář hle! jeho polita, však neúnavným on – až spánek přiletí a jako poctivce ho stiskne v objetí. A zdá se mu, že nebes klenbu vidí, jak žádný básník v světě neuzřel: v ní mraků Niagarou zlata roztok vřel, a ve vlnách těch Štěstí vůz svůj řídí. Ó blaho nezměrné! – Hle! rukou úbělovou Štěstěna zlata skvosty hází dolů, s paprsky jehož úsměv její letí spolu. Juž v celém ovzduší krůpěje zlata plovou a oslňující, přeskvělou září se klidně rozkládají v jeho tváři. 34 Zimničním chvatem rukou s čela a s lící trhá zlata krůpěje – hrsť plna již, a znova dlaň hle! smělá ve svůdné vnořuje se zlata závěje..závěje... V tom probudí se lichvář. Zlato vyzískané vstříc ranním pozdravem se vlídně usmívá, však hle! krev čerstvá z něho dolů kane, ba nehty lichváře i líce pokrývá! – Tak zahrála si kdysi spánku satira a převzácný tu vykouzlila zjev, že ze zlata lidského upíra i vlastní také jednou tekla krev. 35