Satira snu.
Lid zve ho lichvářem, však za to
v dlaň stříbro kouzlaplné sype mu
i žárem svůdným smějící se zlato,
jež v bohatém teď kryje objemu
každého stolu skrýš i pokladny.
Lid zve ho lichvářem – on ale počítá.
Toť věru v světě úkol nesnadný!
Juž potem tvář hle! jeho polita,
však neúnavným on – až spánek přiletí
a jako poctivce ho stiskne v objetí.
A zdá se mu, že nebes klenbu vidí,
jak žádný básník v světě neuzřel:
v ní mraků Niagarou zlata roztok vřel,
a ve vlnách těch Štěstí vůz svůj řídí.
Ó blaho nezměrné! – Hle! rukou úbělovou
Štěstěna zlata skvosty hází dolů,
s paprsky jehož úsměv její letí spolu.
Juž v celém ovzduší krůpěje zlata plovou
a oslňující, přeskvělou září
se klidně rozkládají v jeho tváři.
34
Zimničním chvatem rukou s čela
a s lící trhá zlata krůpěje –
hrsť plna již, a znova dlaň hle! smělá
ve svůdné vnořuje se zlata závěje..závěje...
V tom probudí se lichvář. Zlato vyzískané
vstříc ranním pozdravem se vlídně usmívá,
však hle! krev čerstvá z něho dolů kane,
ba nehty lichváře i líce pokrývá! –
Tak zahrála si kdysi spánku satira
a převzácný tu vykouzlila zjev,
že ze zlata lidského upíra
i vlastní také jednou tekla krev.
35